2. – 3.2.2019

Právě sedím v práci a celkem se mi klíží oči. Měl bych asi spíš posílat faktury, ale musím si tohle zapsat. Za okny je ladovská zima, parádní pohled. Skoro modré nebe, všude sníh, ještě bílý. Tolik ho nebylo ani v Gesäuse, kde jsme trávili víkend. Předpověď hovořila výhružným jazykem, ale nakonec bylo počasí taky skoro perfektní. Respektive, v sobotu polojasno, ale sluníčko svítilo povětšinu času. A v neděli místo hrozivých vánic a padání deště s kroupy bylo jen tmavě šedivo a zataženo. Na hlavu nám taky spadlo pár kapek, ale ani to nestálo za řeč. Takže projednou to bylo co se týká počasí celkem nad plán.

Zato cesta zpátky, to byl zase porod. 300 km v naprostém klidu a pohodě a 70 závěrečných bylo jak cesta zamrzlým Mordorem. Sníh, vítr, závěje na silnicích a na závěr D1 v pravém pruhu. Když jsme se rozšoupli, jeli jsme i 60 km/h. Jinak popojíždění, ale fakt to jinak nešlo. Sníh ani nestačil roztávat, kolik ho bylo. Dlouho si nic takového nepamatuju. Už je sice tradice že při návratu z Alp máme po cestě o zábavu postaráno, ale tahle cesta byla i tak pamětihodná. Jeli jsme dálku za sněhem a nejvíc ho máme před domem.

Víkend jsme jinak pojali velice odpočinkově, turisticky. Ubytování bylo zajištěno v údolí v Admontu a vzledem k počasí jsme ani neočekávali nějaké velké focení. Spíš to byla taková rekognoskace terénu. Nakonec však sobota byla více než vydařená a tak byla naděje na pěkné fotky u brány do Národního Parku. Což nakonec nevyšlo, mraky dorazily v předstihu, ale nevadilo to. Úkolem číslo jedna byly noční fotky. Přes den jsme si v klidu došli na KlinkeHütte a nachodili asi 20 km při procházení dalších míst. Tipování na noc probíhalo dobře.

Parkoviště, výchozí bod ke KlinkeHütte, to byl ring pro bahenní zápasy deset minut před startem klání. Bahníčko mělo ještě takovou tu pěkně oranžovou barvu, aby bylo vidět na všech částech oblečení i bot. Snažil jsem se ušetřit auto, a proto zaprkoval hned na začátku. Abychom se mohli bezbarevně převléknout, nanosil jsem si věci a hlavně boty, na sněhovou závěj. Jenže hned při přezouvání první boty jsem ztratil rovnováhu a hamtnul celým chodidlem, navlečeným už ve funkční ponožce, do louže. Zbytek převlíkacího obřadu jsem už dokončil bez újmy a to bylo moc dobře, neboť zanedlouho dorazil sympatický zřízenec, který nás přišel informovat, že ať stojíme jak daleko chceme, musíme si koupit parkovací kartu. Ani mě nenapdalo si jí nekoupit, ale někteří zřejmě takový nápad mívají, a tak na pořádek dohlíží služba. Odvětil jsem, že samozřejmě, a jestli stačí, abych lístek zaplatil a nechal ho v peněžence, nebo ho musím vystavit za přední sklo. Samozřejmě jsem znal odpověď předem. Samozřejmě jsem se nemýlil. Samozřejmě bylo třeba mít kopii vystavenou za předním sklem. Samozřejmě to znamenalo projít celé parkoviště, zakoupit lístek, bahnem se vrátit zpět a pak nanovo, začít samotný výlet. Samozřejmě. Zřízenec nás jakoby mimochodem informoval, že vpředu u parkovacího automatu je stále dostatek míst k stání a že je tedy možné si přeparkovat. Samozřejmě jsem se pro tuto variantu rozhodl. Čímž jsem degradoval veškeré předešlé tanečky a tím, že jsem v přezutých botech plných bláta znovu usedl za volant, degradoval tím veškerou předchozí snahu a zachování čistoty. A to nejen uvnitř, ale především zvenku.

Přesto přeze všechno jsme toto absolvovali rádi, neboť jsme na KlinkeHütte byli obzvláště zvědaví. Především proto, že se nám předevčírem dostala do rukou fotografie, jaké tam momentálně panují sněhové podmínky. Zkrácené – ze závěje vystupovaly pouze komíny a v náznacích se dala identifikovat střecha. Jinak bílo. Zaměstnanci uveřejnili zprávu, že se jim podařilo chatu zprovoznit a na to jsme byli právě obzvláště zvědaví.

Opravdu nelhali, chata byla celkem solidně přístupná. Nedalo ale ani moc práce poznat, že ze zadní části je skutečně zapadaná téměř po střechu. Nelenil jsem a obcházel okolí s foťákem, boříc se chvílemi skoro po pás do sněhu, abych ulovil ten správný úhel pro snímek. Bez sněžnic to bylo docela zajímavé cvičení. Jinak to byla nádherná pohodová procházka, po které už bylo načase využít okna v počasí a pokusit se přeci jen o nějaký ten Kunst za šedo-zlaté hodinky.

Při focení zmíněného západu nezápadu jsem šikovně utopil zcela novou krytku na objektiv. Holt šikovné prsty. Stalo se to po focení na mostě, když jsem uklízel. Pracoval jsem v tenkých rukavicích kvůli chaldu a případným otiskům prstů na filtrech nebo čočce objektivu. Odmontoval jsem oba nasazené filtry, opatrně je vložil do krabiček a uložil do brašny. V duchu jsem se pochválil jak mi to šlo, že mi ani jeden nevyklouzl, a i práce s krabičkami, respektive jejich otevírání a zavírání proběhlo zručností chirurga. Právě při této oslavně pochvalné salvě moje koncentrace na malý moment povolila, a pak už jen stačilo nedocvaknout krytku přesně na objektiv hned na první dobrou. Prsty se po hladkém povrchu lehce svezly a krytka letěla na zem. Samozřejmě naprosto přesně do mezery mezi dvěma prkny, a tak nebyla ani šance ji nohou včas zarazit. Další náraz už byl pak o 6 metrů níže do rozvodněné řeky. Tak jsem si vydělal, no..

Po soumraku bylo načase se ubytovat a posilnit. Překvapilo nás, jaká je na pokoji v tříhvězdičkovém hotelu kosa. Paní navíc neovládala jiný jazyk než Němčinu, a tak domluva nebyla tak plynulá jako jindy. Ale i tak jsme si porozumněli. Protože je mimo sezonu, topení nejede pořád a chvíli mu trvá, než se zahřeje. Pochopili jsme to i z toho, že v celé budově nás bylo ubytovaných možná šest. Paní nám velmi ochotně nabídla výměnu pokoje, ale s tím, že to jinde o moc lepší ohledně teploty nebude. S díky jsme tak odmítli a zůstali. V plánu jsme stejně měli toulky venku a pak zalézt rovnou pod peřinu, kde bývá teplo. Vybalili jsme tedy a zašli na večeři.

Samotná večeře byla skvělá, jen pro změnu restaurace neakceptovala kreditní karty. Veškerou svojí zbylou hotovost jsme tak musel nechat tam a jít hledat bankomat pro výběr další hotovost. Kvůli mýtnému a tak, prostě mít s sebou nějaký základ cash.

Před osmou jsme se vrátili na pokoj, vytahali vše potřebné oblečení a začali se do něj navlékat. Bylo toho dost, mělo nás udržet v teple po delší dobu bez pohybu při teplotách pod nulou. Stejnou péči pak bylo potřeba věnovat i fototechnice a za 20 minut už jsme po schodech chvátali ven. Uvnitř už nám bylo beztak horko, a tak jsme se bez zbytečného zdržování octli na ulici. A… Ono pršelo. Ne extra výrazně, ale dost na to, aby to nebyl zanedbatelný déšť. Drobná nepříjemnost, ale nic co by se nedalo vyřešit. Sáhl jsme do kapsy brašny pro pláštěnku na foťák a v tu chvíli mě polilo opravdové horko. Kapsa byla prázdá. Uvědomil jsem si krutou pravdu – pláštěnka zůstala bezpečně doma. Vzpomněl jsem si dokonce, jak k tomu došlo. Ještě horší ale bylo, že jsem neměl absolutně nic, co bych mohl použít místo ní, ani deštník.

Chvíli jsem u auta mudroval co s tím. Kdyby šlo o pár denních snímků, neváhal bych ani minutu a vyrazil. Jenže tady šlo o to, že by měla být nechráněná technika vystavena dešti minimálně hodinu, spíš víc. A to se mi nechtělo moc riskovat. Přeci jen, nešlo o nějaké zanedbatelné mrholení, foťák by jendoduše bylo třeba ochránit. Vynadal jsem si nejhroznějšími tituly a vrátil se s věcmi na pokoj. Bylo nám líto ze sebe zase všechny hadry hned sundavat, a tak jsme vyšli alespoň na noční průzkum okolí. Zkoušel jsem jak daleko dosvítí moje čelovka, ale nálada byla pryč. To hlavní, proč jsme přijeli, jsem svojí blbostí odsunul na příště. Dějství první na téma Alpy po setmění tak skončilo dřív než začalo.

Už smířen se situací, vytáhl jsem na pokoji alespoň učebnici jazyka Německého a potrestal se učením. Kdybych měl  rákosku, sám bych si dal pětadvacet, ale takhle jsem se ztrestal pouze namáhavou činností myšlení. Po celém dni na zimním čerstvém vzduchu, předchozím 4 hodinovém spánku a budíčku ve 4.30 ráno následovaném 400 km za volantem to bylo těžší, než by se mohlo zdát. V boji tak velmi záhy zvítězil spánek a milosrdné nevědomí.

Ráno už byla nálada o poznání lepší, podpořená vynikající snídaní s kakaem a kávou. Vydali jsme se na dlouhý pěší průzkum kolem řeky Enns, očekávajíce ty hektolitry srá(č)žek z nebe. Ty se konaly ale až po cestě domů, a tak by se dal víkend charakterizovat jako vydařený. Z fotografického hlediska ovšem nikoliv. Pár pokusů o to, udělat ze slunce hvězdičku a zachovat přitom popředí dostatečně osvětlené se nedá ani počítat. A tak jsme ještě při zpáteční cestě vymysleli odvetu na příští víkend. Dějství druhé se odehraje kolem Walchensee, nebo Ga-Pa. Na otočku je to dostatečně blízko, aby to mělo cenu.

Jeden přínos k projektu nočních hor však tento víkend přeci jen měl. Konečně jsem se dokopal k tomu, že jsem si prošel nějaké aplikace pro noční oblohu. Potřeboval jsem už dlouhodobě něco, co mi přímo v terénu usnadní okamžitě najít polárku – to kvůli hvězdným drahám v kruhu – a další důležité noční objekty. Především samozřejmě mléčnou dráhu. Tu sice vidím sám, ale potřeboval bych se na ní taky „podívat“ dopředu v místě, kam se chystám. A úplně ideálně si nasimulovat její pohyb. Jako bonus pak vědět o různých jevech odehrávajících se na noční obloze, jako jsou očekávané komety, meteority, zatmění apod. Obecně rozšířené Stellarium mě nijak nenadchlo, asi jsem se nenaučil s ním správně pracovat.

V neděli večer jsem takovou aplikaci našel, nainstaloval a naučil se s ní trochu zacházet. Free verze Sky Safari má naprosto vše co potřebuju, a tak jsem hned zkoumal, jak s tím pracovat. Namátkou jsem si vyzkoušel najít několik oblastí kam se chystám, nebo už jsem byl a prohlížel jsem noční oblohu v různých ročních a nočních časech. Aplikace ukazuje naprosto skvěle vše co potřebuju, jen škoda, že telefon nedisponuje funkčním kompasem a obloha tak nefunguje intuitivně, ale musí se manuláně nastavit. Bez kompasu to tudíž nepůjde, ale i tam naprosto nadšení. Kalí to malinko pouze zjištění, že teď v zimě to s mléčnou drahou nebude nic extra. Nejlepší se zdá být květen až červenec. To asi někoho zaběhlejšího v této problematice nepřekvapí, pro mě to však je novinka. Už chápu, proč výsledky z října, kdy jsem měl většinou ideální podmínky, nejsou takové, jaké bych si přál. Ta zásadní část mléčné dráhy totiž byla pod horizontem.

Bonusovým zjištěním po několika simulacích bylo i to, že už vím, že je možné mít mléčnou dráhu tak trochu vertikálně, jak to vždycky vidím na těch nejlepších fotkách na internetu. Nikdy mi nešlo do hlavy jak se toho dá dosáhnout, když mám mléčnou dráhu přesně kolmo. Simulace mi dala odpovědi. Je to fakt jenom o načasování, orientaci na správnou stranu a pochopitelně vhodném ohnisku. Čímž jsem se dostal i k tomu, že Walchensee nebude ideální pro focení hvězd, respektive mléčné dráhy, a už vůbec ne teď v únoru. To však nevadí, mám tu jiné plány, hvězdy by byly příjemným bonusem.

Když to teď tak sepisuju, už se nemůžu víkendu dočkat. Drobná deziluze z toho právě proběhlého je pryč, už zase převládá natěšenost. Pokusím se dočíst učebnici a mít tak už v terénu všechno pohromadě. A možná stihnu i koupit červenou čelovku 😊

no images were found