Nebudu tentokrát popisovat, jak náš fotovýlet za úplňkem v Karwendelu v srpnu 2022 probíhal. Zábavné historky a přešlapy si nechám na někdy jindy, účelem dnešního povídání bude tak tochu vážné-nevážné zamyšlení, ke kterému mě přivedla sama příroda. A Instagram.

Přestože byl termín fotovíkendu znám dost dlouho dopředu, ještě týden před odjezdem jsme absolvovali několik personálních kotrmelců, až se z původně čtyřčlenného týmu stal individální kurz. Tudíž jsem si svoji účast zaplatil pěkně ze svého, ale nevadilo mi to ani za mák. Bylo to totiž poprvé po 2,5 letech, co jsem se dostal do hor a těšil jsem se jak dítě na Ježíška. Nepočítám-li do výčtu 1,5 denní pokus o lyžování a návštěvy Krkonoš. Na vině byla samozřejmě pandemie Číno-viru a posléze moje trable se srdcem, operace a apatyka plná medikamentů k dennímu užívání. Jeden čas jsem si dělal legraci z toho, že vydáním knížky uzavírající předchozích 10 let v horách (ODKAZ), jsem nevědomky hory uzavřel nadobro.

To vše byly důvody toho, že se mi u prvního západu slunce nad Karwendelem z výšky 2500m klepaly ruce, jako bych ho viděl poprvé. Ihned se mě zmocnilo takové to vzrušení neprošvihnout krásný okamžik, nutkání běhat všude kolem. Přesně jako když se člověku něco poprvé podaří. Nebo poprvé vidí něco úchvatného. První milování Měl jsem za to, že tohle už ovládám a při focení zvítězí pragmatismus a soustředění. Tentokrát ale ne. Zkrátka, jakoby to bylo poprvé. Následkem toho jsem pak doma u počítače zjistil, že řada nadějných panoramat je nedotažená, případně jsou některé zdrojové snímky rozostřené. Žádný velký Kunst, jak by řekli Bavoři.

Jak název FotoVíkendu v Karwendelu napovídá, jeho hlavním lákadlem a posláním je focení úplňku vycházejícího nad rozeklaným hřebenem. To bylo to jediné, co jsme tentokrát nefotili. Ani jednou za 3 dny. Příroda zkrátka mínila jinak. Místo úplňku nám však darovala nauvěřitelnou hru světla a mraků. A když jsme večer měli pocit, že to byla skvostné, ráno nám ukázala, že to ještě nebylo nic proti tomu, co nám chce ukázat. Mimochodem, galerie pod článkem je opravdu pouze z prvního dne (západ + východ), ostatní dny zveřejním příště. Pro účel dnešního povídání totiž tahle desítka naprosto stačí.

Pustili jsme se s paní Evou do práce. Využívali temných mraků v kontrastu s paprsky slunce a podexponovávali. A podexponovávali. A podexponovávali ještě víc, než se v obecných fotografických poučkách praví a doporučuje. Prakticky jsme hned na úvod porušovali nepsaná pravidla. A hádejte co. Výsledky byly fascinující. Tedy, podle mého názoru. Tvořili jsme totiž, zase podle mého pohledu, naprosto přirozené fotky, tak jak je pro nás příroda nachystala. Snímky, které nebude potřeba předělávat jakýmikoliv softwarovými posprodukčními harakiri. Zachycení surové reality, i když potažmo oproti všem pravidlům.

Vlatně jsme ale nedělali nic špatného, nic jiného, než by krajinářský fotograf měl. Jen jsme v expozici ubrali trochu světla tak, aby vynikla opravdová surovost přírody a barvy zaujaly přirozeně, nikoliv postprodukčně.

Osobně jsem totiž poslední dobou už doslova alergický na všechny ty Instagramové filtry, západy slunce v protisvětle s naprosto projasněnými stíny a barvami jak ze Čtyřlístku. Nikde ani náznak tmavé, všechno sluníčkově jasné, přebarvené, umělé. Jako mucholapka na lajky asi dobrý, ale viděl to někdy někdo z vás v přírodě na vlastní očí? Pochybuju o tom. Pokud se totiž do zapadajícího kotouče slunce budete dívat dostatečně dlouho, bude to dost pravděpodobně to jediné, co do konce života uvidíte. Pokud se podíváte na pár chvil na scénu jako takovou, oko ten kontrast nezpracuje a stíny, potažmo tmavá místa prostě uvidíte. Tak proč ne na fotografii?

Mrzí mě trošku, že v podobném přesvětleném nepřirozeném duchu občas publikují i fotografové, jejichž práce si jinak nesmírně vážím (nebudu jmenovat). O to víc mě hned před prvním focením potěšila právě paní Eva, která v debatě u zaslouženého povýstupního zlatavého moku prohlásila, že Já si vždycky vzpomenu na tvojí větu při našem prvním kurzu (při probírání postprodukce, pozn. autora). „Ale tohle jsme přeci neviděli!“ a snažím se tím řídit. Což zní celkem banálně, ale pro mě to má cenu zlata.

Moc rád dělám kurzy pro všechny, kdo o ně mají zájem. Baví mě předávat, co jsem se sám naučil a navíc se podělit i o své názory. Nevnucuji je, ale zmíním je, taková už je moje nátura. Když si je pak někdo, jako v tomto případě paní Eva, vezme za své, je to pro mě to největší ocenění. Ruku na srdce. Správně fotografovat panningem, určit ideální clonu, nebo naklonovat pozadí ve Photoshopu se ve finále každý může naučit z milionu zdrojů, to není moje unikátní know-how. Ale vezme-li za svou byť jedinou myšlenku, názor, ostýchám se říct přímo filozofii, je to skvělý pocit a velká radost.

V tomto případě je moje filozofie celkem jednoznačná. Chci svými fotkami přiblížit scénu nejpřirozeněji, jak jen to jde. Co nejblíže tomu, jak jsem sám v tu chvíli viděl. Bez moderních Insta, Meta, BlaBla filtrů vytvářejících krásné barvy a paprsky slunce tam, kde se nikdy v reálu nemohou vyskytnout. Bez HDR, pseudo-HDR a jiných technik. Všechno to protivně přebarvené, brrrr.

Samozřejmě, také používám postprodukci. V digitální fotografii to jinak nejde. Je to taková černá komora filmového věku. Ale využívám ji opravdu k drobným doladěním, nikoliv předěláním scény. Zbytek tvořím za hledáčkem, přímo na místě.

Zdají se vám některé moje fotky podexponované? Je v nich hodně černé? Ano. Zcela úmyslně. Podle mě totiž černá vrací přírodě její sílu. Její surovost. Navíc vyniknou přirozeně kontrasty a barvy. Mordor taky nebudete fotit v high-key režimu, nebo jo? Neztratí tak veškerou atmosféru? Asi těžko někdo bude u televizní obrazovky trpět za Froda, pokud kolem Mordoru poroste tráva a všechno bude ozářené duhou. Tak proč to falšovat i jinde? Neztratí se tím opravdovost? Syrovost, kterou nelze napodobit, jen ji více či méně zdařile zachytit? Syrovost, kterou umí vytvořit jen sama příroda a kterou byste sami, byť byste měli tu možnost, nedokázali sami nikdy ani vymyslet (například v ateliéru)?

Je mi jasné, že s tímto názorem jsem v menšině. Ale díky vašim reakcím vím, že ne úplně sám.

Když mi kamarád před několika týdny předvedl, co všechno umí nový PhotoShop v Beta verzi, chtělo by se mi parafrázovat slavnou větu z české klasiky Pelíšky: A fotografové nebudou mít co žrát. Nepřeháním. Změna oblohy na 2 kliknutí, kompletní dokreslení krajiny podle algoritmu, AI na úrovni, o které jsme před 5 lety jen snili. Pro grafika neuvěřitelné zjednodušení a pomoc. Ale jako fotograf prakticky nemusím vyrazit do terénu. Vezmu si jakékoliv zdrojové snímky, dám si východní/západní světlo kam chci a umělá inteligence za mě vytvoří naprosto dokonalý snímek nerozeznatelný od reality, oproštěný od lidí, rušících prvků, vylepší počasí. Tak proč ve finále putovat třeba 1500 výškových metrů s 15 kilogramy techniky bez záruky výsledku.?

Prostě proto, že nás, menšinu, to pořád baví. Rozhodně i bez ohledu na dosažené lajky. A možná doufáme i v to, že ten lidský faktor bude mít ještě pár let navrch. I proto, že se nebudeme bát zachytit černou v krajině a vrátit tak přírodě její sílu. Boj člověka s přirodou totiž, a o horách to platí dvojnásob, vždy dopadne ve prospěch velikánů, nikoliv lidských bytostí.

Vidíte to podobně, nebo se spokojíte s prospekty cestovních kanceláří? Budu rád za vaše názory a předem za ně děkuji!

1.6.2023 – Úvod

Na Islandu jsem nikdy v životě nebyl. Přestože je to jeden z mých cestovatelských snů. Naprosto unikátní místo, nejen pro fotografa krajináře, ale pro všechny. Taková koncentrace až nadpozemských útvarů, tolik krásy na jednom místě, v tom je Island naprosto unikátní na celém světě. Troufám si tvrdit.

Soudě podle rozhovorů a přání účastníků mých expedic na Lofoty, nejsem v tom okouzlení sám. Opakovaně mi totiž bylo s nadsázkou řečeno, ať koukám pohnout zadnicí a tu expedici tam konečně připravit, že se pak se zájemci dveře netrhnou. To člověka pochopitelně povzbudí a nasadí brouka do hlavy, jak jen to co nejdřívě zařídit, když je to vlastně časově (s dovolenými dny v práci) nemožné.

Za čtrnáct dní tam odlétám. Jak jsem psal v úvodu, poprvé v životě. Napadlo mě tedy při té příležitosti přinést naprosto autentické svědectví a pohledy ze zákulisí o tom, jak vlastně taková expedice, na kterou se pak rádi přihlásíte, vzniká. Od první vteřiny až do té poslední. Od prvotní myšlenky, po úplně poslední odstavec v popiskách a poslední fotografii v galerii zájezdu.

Bude to možná dlouhé vyprávění. Může trvat rok, může trvat dva. V extrémním případě tři. Nikdy bych si totiž nedovolil vzít s sebou kohokoliv za peníze potom, co jsem na místě byl jednou jedinkrát. I pro svůj vnitřní klid mám takové pravidlo, že prvního expedičníka beru po třetí návštěvě, nebo po čtyřech týdnech v místě. A jsem moc rád, že tuhle dokonalou znalost prostředí moji expedičníci oceňují. O čemž je mimojiné možné se přesvědčit přímo v komentářích pod jednotlivými výpravami.

Tím, že jsem Islandem prozatím nepolíbený, je perfektní šance z první ruky zprostředkovat všechnu tu práci, která za takovou expedicí stojí. S případnými úspěchy a omyly, prostě tak, jak se to od této chvíle přihodí.

Pokusím se i o další rozmanitou dokumentaci, nejen textovou, potažmo zvukovou v podobě podcastu, ale i o video. Fotografie, to se tak nějak rozumí samo sebou, budou hrát hlavní roli po celou dobu. Obohacené o pohledy ze zákulisí v kapitolách o postprodukci, výběru finální galerie apod. Ale udělat takový malý video dokument, to mě samotného láká.

Tolik tedy úvodem. Příští povídání bude o tom, jak se o cestě rozhodne, jaká jsou kritéria, co tomu předchází. Ještě než vlastně začne scounting lokality jako takové.

Před posledním dnem jsem nespal moc dobře. Možná proto, že jsem byl střízlivej, spíš za to ale mohla drobná před-odletová nervozita v kombinaci s mrouskajícími se kočkami. Těch je tady skutečně požehnaně a v noci vydávají zvuky, jako když kňourá mimino. Než jsem si na to během prvních pár nocí jakžtakž zvyknul, budil jsem se asi desetkrát s našpicovanýma ušima, co se s Eričkem děje a proč pláče. Neposílí to zrovna můj vztah k těmhle zvířatům..

Z nějakého důvodu jsem byl vzhůru sám od sebe už v půl sedmé, což se mi asi padesát let nestalo. Nejdříve jsem si pohrával s myšlenkou, že bych třeba potěšil a překvapil šéfa a šel rovnou pracovat, ale byla to kratinká hra. Takový bleskový šach. Lepší bude ještě nějaká zahálka. Beztak pracovní den zahájíme 1-2-1 meetingem, nebo-li hezky česky řečeno Jeden na jednoho, kdy tradičně dostanu vynadáno za předchozí dva týdny, plus úkoly na další dva. Brrr. K tomu jsme nezačali v devět dle plánu, ale v půl jedenácté a skončili tak po poledni. Dobrou chuť.

Stihl jsem malého ještě naposledy odvézt na pláž, protože počasí je dnes skutečně vynikající. Jak jinak. Ale mluvil jsem o tom minule, už se nebudu rozčilovat. Jen malá vsuvka s časovým odstupem – trošku škodolibě mám radost, že se ta nádherná předpověď na nadcházejících 6 dní nevyplnila, ba naopak, celkem se ochladilo a mraků i deště přibylo. Ne že bych to někomu přál, v žádném případě, ale trochu to otupilo hrany mého vzteku. Vědět, že bylo nehezky i mimo náš pobyt – K nezaplacení!

V pět hodin zaklaply zámky kufrů, cvakl klíč ve dveřích, zaklapl i kufr auta a vydali jsme se na letiště. Nejdříve KONEČNĚ vrátit nenáviděnou Kiu tam, odkud přišla, na což jsme pro jistotu počítali drobnou časovou rezervu. Přeci jen, neměli jsme tušení, kolik vratek proběhne před námi, a jak moc obratem bude k dipozici shuttle, který nás dopraví až k místu odletů. Z minulého týdne jsem neměl iluzi o početnosti personálu poskytovatele vozu, proto raději tak.

Obavy v tomto směru byly liché. Stejně jako při zápůjčce, byli jsme i při vratce jediní zákazníci široko daleko. Pán za přepážkou, asi dvoumetrový kyprý Kypřan s velmi suchým smyslem pro humor mě nejdříve lehce vyvedl svým chováním z rovnováhy. Zřejmě i já jsem ho vyvedl z rovnováhy, neboť jsem se neočekáván zjevil asi 2 metry od něj přímo ve chvíli, kdy vycházel z místnosti, kam i králové chodí sami. Vyhrkl jsem na nebožáka, že jdu vrátit auto a jsem si jistý, že jsem k tomu použil úplně debilní slovo. Nevím jistě jaké, mám ale dojem, že to bylo transfer. Pán se jen tak podíval, nehnul ani brvou, prohlásil OK, transfer it, zase nehnul ani brvou a to bylo vše. Chvíli jsem zmateně nevěděl, jestli je to trest za mojí kvalitní angličtinu, abych se v tom pěkně vykoupal, nebo zda-li je to způsobeno naopak chabou angličtinou personálu. Vykoktal jsem ještě, aby řeč nestála, že auto je u vchodu, momentálně neviditelné, ale stojící za shuttlem. A jestli je potřeba některý z papírů, který jsem před týdnem podepisoval. No byla stručná odpověď.

Za podobně družného hovoru proběhla i zběžná kontrola vraceného vraku, při které jsme vyskládali kufry a přenesli je do shuttle busu. All OK zaznělo za 2 minuty, načež jsem se zmohl odpovědět zvednutým obočím a větou OK? Odpovědí mi bylo Yes, a tak jsem spokojen rázoval usadit rodinku do minibusu. Můžeš mi dát klíče? uslyšel jsem v tu chvíli za svými zády a málem se propadl studem. Začal jsem zase něco mekotat, podávat obsluze klíč od auta a nesouvisle se omlouvat. Ale konečně jsem zaznamenal pohyb v obličeji, něco jako drobný náznak úsměvu. Vzápětí pán ale zase beze slova zmizel za přepážkou a horečně něco datloval do počítače.

V kapse mi zavibroval telefon a zpráva hlásila, že mojí kartou byla provedena transakce ve výši 400 EUR a zůstatek je takový a takový. To tedy byla rychlost! Takhle bleskově odblokovaný a zpět na účet připsaný depozit, to jsem snad ještě nezažil. Nezřídka to trvá i několik týdnů. Plusové body pro Kypr. SMSku vzápětí doprovodil i obsluhující, který se chopil volantu a konečně se malinko rozhovořil o tom, že mi právě vrátil zálohu. Optal se, jestli skutečně chceme na letiště nebo někam jinam a poprvé naplno zářil úsměvem. Asi se mu taky ulevilo, že jsme tu Kiu nerozmlátili na padrť!

Letiště v Pafosu je malé a příjemné. Vlevo odbavovací přepážky, naproti toalety, vpravo kafe, malé posezení a brány k odletům. Nic víc. Všude čisto, navíc pod dohledem pořádkových služeb, které nepůsobí rušivě, ale dávají pocit klidu a jistoty. Příjemné. I naše odbavení proběhlo rychle, v pohodě a dokonce byla milosrdně přehlédnuta drobná nadváha mého kufru. Vezl jsem zpět o 5 kg jídla méně a přesto kufr vážil o 6 kilo víc než ten, co jsem přivezl. Záhada.. Vůbec, kontroly tu nebyly až tak zevrubné jako ve Vídni. Minimálně jsme nemuseli podstoupit test na výbušniny.

Za malou duty-free zónou už byly prakticky jen odletové brány, ale i jedno obrovské překvapení. Oni tu mají hospodu se zahrádkou, přímo venku u odletových bran! Paráda! Je to sice především kuřárna, ale bar s obsluhou tu je, posezení částečně pod otevřeným nebem a částečně kryté, kdyby nepřálo počasí. To jsem ještě nikde na světě neviděl, skvělá věc. Eriček se tak zabavil prakticky do doby, než jsme procházeli branou k poslední kontrole letenek a pasů. Kypr ještě naposledy příjemně překvapil.

Kdo naopak nepřekvapil, to byl RyanAir, neboť se opakoval scénář z Vídně. Odbavení u brány, nahnání lidí do jiného prostoru a ponechání jich tam přibližně půl hodiny bez možnosti jít kamkoliv jinam. Dalo se to bohužel očekávat, protože neexistuje způsob, jak vyložit jednu posádku, uklidit letadlo, natankovat, naložit kufry a usadit další posádku během 30 minut.

Nízkonákladovky to tak mají. Je to jeden ze způsobů, jak šetří náklady a stávají se tak právě nízkonákladovkami. Letadlo, které není ve vzduchu, prodělává. Takže stroje létají jako linkový autobus tam a zpátky s minimálním časem na přistávací ploše. Potud všechno v pořádku, naprosto pochopitelné. Co ale nechápu je, proč tedy rovnou nemohou avizovat odlet o 20 minut později, přizpůsobit tomu i odbavení, aby byli všichni v pohodě. Namísto toho lidi naženou doslova jako skot (nechci říct napřímo to nadřazené slovo na d..) do jakéhosi koridoru, kde je nechají čekat bez možnosti se pohnout.

Největší taškařice je to pak určitě pro ty, kdo si za nelevný peníz zaplatili priority boarding, neboli prioritní odbavení. To u brány sice proběhne, ale maximálně do 50 metrů od brány se zase obě skupiny spojí, postojí spolu, a pak se jako jednolitý dav vydají ruku v ruce usednout na vyhrazená místa. Takže zakoupené prioritní odbavení ve finále znamená jen toliko, že vám zkontrolují pas o něco dříve než ostatním. A to se vyplatí!

Ještě jedna zajímavost mě napadá, holt profesní deformace. Všimli jste si někdy, že nízkonákladovky povětšinou disponují pouze jedním typem letadel? Proč asi?… Ano správně! Je to daleko levnější co do technického zabezpečení a veškeré údržby. Přeloženo – je zkrátka levnější mít všechny systémy a stroje nastavené na jeden jediný režim, který se nikdy nemění, než je pokaždé přizpůsobovat rozdílným typům letadel.

Let proběhl bez větších problémů, i když nějaké turbulence byly, ale nic extra hrozného. Erik se stal miláčkem široko daleko – od jedněch vyloudil gumové medvídky, druhé bavil svou mimikou. Až jsme najednou přistávali ve Vídni. Nehledě na odletové zpoždění, opět na čas. Lilo jako z konve, bylo 11 hodin večer, cesta k zaparkovanému autu minimálně kilometrová (naštěstí většinou krytým terminálem), takže únava se na mrňouskovi začala projevovat. Bylo nutné ho poponést, což si vzala na starost maminka, zatímco tatínek klopýtal ověšen zavazadly o celkové váze přes 50 kilogramů. Vánoční stromeček se tolik nezapotí a nezadýchá..

Konečně jsem seděl ve své staré dobré Oktávce. Má sice už roky i kilometry, ale po týdnu řízení vozíku Freda Flinstona jsem měl pocit, že sedím v luxusní limuzíně. Yabba Dabba Doo!

Měl jsem za to, že sednout za volant na správné straně auta a jet po správné straně silnice bude jako návrat domů, do dokonale probádaných vod. Ovšem přiznám se, že jsem několikrát zaváhal, u které z těch bílých čar se mám vlastně držet. A dvakrát, možná třikrát se přistihl, jak najíždím na tu středovou. Pochopitelně, tohle se stane na začátku, na nejobtížnějším úseku cesty, kdy se musíte vymotat z parkoviště doslova labyrintem uliček a podobným labyrintem, tentokrát labyrintem výjezdů, posléze projet hlavní metropoli Rakouska. Do toho tma, déšť, mlha, viditelnost na prd, pokročilá hodina, nefungující navigace a vichr jako na Lofotech. Ale po dvacetiminutovém osahání středoevropského terénu už to byla jen rutina a dojezd domů v půl třetí ráno naprosto s grácií.

Přijeli jsme do stejně deštivého počasí, do jakého jsme vyjížděli. Jeli jsme celou cestu bez jakékoliv zastávky, neboť junior (a mamka taky) hezky spal, a tak jsem se neodvážil ani nahlas kýchnout, aby mu to vydrželo až domů (a myslíte, že to někdo nakonec alespoň slovem ocenil? :D). Přenos z auta do domu se však stal osudným, kapky deště byly dostatečně studené na to, aby spícího prcka probudily. Ten opětovně dokázal, že po tatínkovi až tolik nebude, neboť se ihned po probuzení začal smát, povídat a shánět po hračkách. Táta by byl nas… na celý vesmír ještě minimálně 60 dalších minut. Jakmile jsme tedy otevřeli dveře bytu, trvalo 5 vteřin, než se prcek chopil hraček a řádil s nimi, jako kdyby bylo deset hodin dopoledne po dvanácti hodinách spánku. Šel jsem raději vynášet náklad z deště do druhého patra.

Maminka ale zafungovala, nějakým kouzlem se povedlo malého umístit do postýlky a on tam během dvou minut usnul. Když jsem se o totéž pokusil sám před pěti minutami, reakcí byl řev jak z klece tygrů a okamžité opakované pokusy o přelezení žbrlení postýlky. Náš výlet za teplem o prodloužených Velikonocích tak nakonec skončil úspěšně.

A jaký vlastně byl? Co jsem si přivezl za dojmy?

Hodnocení hodně ovlivní počasí, které jsme měli. Chtě nechtě, dojem je prostě v tomto bodě pokažený, neboť něco očekáváte, statisticky to vypadá na neprůstřelnou jistotu, a pak to tak není. Osobně by mi to až tolik nevadilo, nejsem plážový a koupací typ. Strůjcem mého štěstí je fotogenická scéna, stativ a foťák. Jenže tahle cesta byla především pro zbytek rodiny, aby si taky odpočinul, užil si, ohřál se, pohrál si.

Ony i ty pláže totiž ve slunečním svitu, při teplotě kolem 25°, vypadají jinak než při zatažené obloze, větru a 15°. Na druhou stranu, a už jsem o tom mluvil v deníku, čistota i mimo sezonu, infrastruktura a služby, to na mě udělalo opravdu dojem. V tomhto bodě má Kypr velké významné plus, neboť jsem očekával něco ve stylu binec všude a maximálně jednou za čas uklízecí četa, co to dá do pořádku.

V předchozích kapitolách jsem hodně psal o dopravě, stavu silnic, cenách apod., nebudu se k tomu tedy znovu vracet a spíš zhodnotím celkový dojem. V případě Pafosu je pro mě ve finále negativní. Promenády kolem pobřeží jsou nádherné, ale od města jako takového jsem čekal víc. Konkrétně něco na styl řeckých městeček s krásnými bílými estetickými stavbami, barevnými sřechami, zkrátka nějakou estetickou podívanou. Možná i tato místa tu jsou. Neprobádali jsme vše, nebyl čas, ale tohle jsem tu nikde neviděl. Město na mě spíše působilo rozbitým dojmem. Ani ne doslova tak, že by člověk potkával nedokončené stavby, rozkopané ulice apod., cokoliv rozbitého v pravém slova smyslu, spíše jde o celkový dojem, těžko to vlastně popsat. Zkrátka, Pafos pro mě nenabídl z hlediska estetiky a architektury nic, čím bych si ho zapamatoval, proč bych se chtěl vrátit. Naopak. Průměrnost a podobnost všech ulic a křižovatek navíc dost stěžovala orientaci. Ani po 7 dnech jsem nebyl schopen správně trefit cestu z pláže na ubytování, dlouhou 2,5 kilometru. Což se mi nikdy předtím nestalo ani přibližně. Po 3 dnech většinou jezdím po paměti. Ale tady vážně nebylo čeho se chytit.

Pláže jsou tu ovšem nádherné. Každý si tu najde to své, písečné diamanty vhodné i pro malé děti, to si nechám líbit klidně znovu. A i tu atmosféru a místní lidi. Je to na jednu stranu taková středomořská pohoda, daleko více než nějaká turecká divočina, na druhou stranu, není to až tak ležérní, že by to našince mohlo vytáčet. Osobně tu maňánu, kdy je na všechno milión času a člověk se vlastně ve finále ničeho nedobéře, nemám rád. Tady to však tak nefunguje. Klid a pohoda tu je, na druhou stranu, alepsoň co jsme stihli poznat, vše realtivně funguje v akcepotovatelném tempu.

Ztratím ještě slovo o ubytování. Jedním dechem říkám – excelentní. Za velmi rozumný peníz apartmán s výbavou, že se mi o ní ani nesnilo. Být takhle vybavený náš byt, asi bych si nestěžoval. Dokonce se člověk musel učit, jak některé věci fungují (klimatizace/topení, kuchyňská deska). Paráda. Bohužel však musím zároveň i dodat, že arabská vyčúranost tady přeci jen funguje. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit, proč se mnou už 4 dny po odjezdu nikdo z ubytování nekomunikuje. Co víc, ani neodpovídá na zprávy. Nechci nic jiného, než jen fakturu/účet za náš pobyt, který byl navíc před příjezdem přislíben. Fakt nechápu v čem je problém. Jestli je to jen v tom, že pokud dostanu svoji fakturu, bude pronajímatel muset něco danit.? Mimochodem, fakturu dosud nemám ani z autopůjčovny..

Kypr se nám ale zalíbil a shodli jsme se, že bychom se rádi vrátli. Ovšem není to tak, že by se rázem dostal na první místo žebříčku priorit. Myslím, že se před návratem ještě podíváme i na jiná místa. Prioritou se zkrátka nestal, ale i tak nás moc bavil. A já věřím, že i vy jste se bavili při pročítání Kyperského deníku.!

KOMPLETNÍ GALERIE

Dnes máme poslední celý den na Kypru. Počasí se vylepšuje, a tak se trochu sebemrskačsky dívám i na předpověď na následující dny. Jen pro zajímavost. Věru, zajímavé to je. Páteční večer (doba našeho odletu) bude na nejbližších šest dní posledním okamžikem, kdy bude na nebi možno identifikovat něco jako oblačnost. K tomu konstantně se zvyšující teplota, takže v úterý už luxusních 28 za mírného, téměř neznatelného vánku.

Ani jedno tu teď nepanuje. Evidentně jsme se sekli o týden. A protože mě přes den do běla vytočil i šéf v práci, cloumá mnou vztek a frustrace. Až tak, že bych byl nejradši něco rozmlátil, nebo alespoň prohodil sklem. Ani by mě ten týden tolik nemrzel, kdyby tohle bídný počasí pokračovalo dál. To se nedá nic dělat. Jenže když vím, že týden před námi a týden po nás bylo a bude slunce neustále, za pár dní vystoupá teplota na letní hodnoty, pro které jsme především přijeli, s…e mě to, nic míň. Nebyl to nakonec úplně nejlevnější týden, to nebudu lhát, a nakonec si to ani jeden z nás kvůli počasí pořádně neužil. To jsou vnitřně okamžiky, kdy bych byl opravdu schopen něco rozmlátit. Aby ta frustrace byla pochopitelnější, přikládám níže i předpověď na následující dny, pěkně žluté na bílém. Snad mě pochopíte.

Turistická sezona však pomalu klepe na dveře. Poznáte to nejlépe tak, že na kávě, kterou jste tu před čtyřmi dny kupovali, je teď o jednu vrstvu cenovek více a ta nejnovější hlásá o 2,5 EUR vyšší cenu, než ta předchozí. Za ty čtyři dny zřejmě dozrálo i víno, o kterém jsem včera hovořil, chuť se jistě dorovnala na úroveň téměř archivního, a tak i 2 vybrané lahve pro transport do Prahy byly každá o 2,6 EUR dražší. Holt tu réva dozrává opravdu rychle, evidentně, i když zrovna není ideální podnebí. Plážová lehátka, v neděli ještě ležící prakticky ladem, jsoucí k dispozici komukoliv kdo je obsadil, dnes už stala se nájemným artiklem v ceně 40 EUR na den. Děkuji pěkně, máme s sebou deku, asi nám bude stačit. Nezlobte se, kdyžtak příště.

Okýnka aut parkujících na vyhrazených místech bez uhrazení požadovaného obnosu byla dnes již poctivě označena lístky s pokutami. V neděli si nás nikdo ani nevšiml.. Nutno však dodat, že mluvím snad o jediném placeném parkovišti, které jsme dosud našli. Všechna ostatní jsou prozatím zcela zdarma a jsem velmi mile překvapen jejich infrastrukturou a koneckonců i rozlehlostí. Pravda, po dnešních zkušenostech si nejsem už tak jistý, kolik z nich zůstane zdarma přístupných i v hlavní sezoně, momentálně je to však drtivá většina. Prakticky u jakékoliv zajímavosti najdete velikou parkovací plochu pro desítky a někdy i stovky aut, občas dokonce více parkovišť. To vše v docházkové době maximálně 2-3 minuty od pláže/vraku/skály/výhledu/doplňte si sami.

Aby to nebylo tak jednoduché, některá z těchto parkovišť nejsou zančena na mapě. Respektive Google mapě. Proto mohu vřele doporučit v tomto případě nekontrolovat jen dopravní mapu, ale podívat se přímo i na družicové záběry místa, kam se chystáte. Ejhle, najednou se parkovací plochy zjeví. Je to vhodné i pro zadání nějakého cílového bodu do navigace, když oficiální značka P není k dispozici. Usnadní vám to cestu a na místě pak rozhodně zaparkujete, i kdyby to mělo být bokem u krajnice. Ovšem toho nám nikdy nebylo zapotřebí, jak jsem zmiňoval, parkovacích ploch je všude dostatek.

Bídnou náladu z počasí jsem si chtěl vylepšit posledním večerním focením. Mraky se k západu sice sbíhaly, ale byly to spíše ty, které scéně dodají potřebnou dynamiku a barvu, než aby ji zcela pohřbily. Proto jsem zvolil ještě jednou cestu na Afrodite´s rock, kde jsem v neděli nezvěčnil nic, co by stálo za řeč. Dnes to vypadalo hodně nadějně a navíc jsem si nemohl nechat ujít poslední projížďku po místní neplacené dálnici!

Před vjezdem na ni mě však čekalo nevyhnutelné. Už dva dny jsem to odkládal, ale nedalo se jinak. Návštěva čerpací stanice. S hladovou ručičkou pod polovinou nádrže jezdíme snad od pondělí, nějaká elektronika upozorňující na kilometrový dojezd podle zbývajícího paliva v nádrži k automobilce Kia zřejmě ještě nedorazila, a tak reálně hrozilo, že bych se nemusel z pláže vrátit. Ve městě potkáte benzínku prakticky za každou druhou křižovatkou, ale na dálnici tomu tak překvapivě není. Na padesátikilometrovém úseku z Pafosu směrem na jih není ani jedna. Taktéž bilboard/cedule upozorňující na vzdálenost k nejbližší benzínce ani jeden. Existují-li zde vůbec nějaké. V tomto směru nemohu sloužit, jel jsem skutečně jen 50 kilometrů, ne delší úsek.

Buď jak buď, na benzínku jsem odbočil ještě v Pafosu a suverénně najel ke stojanu po pravé ruce, neboť jsem si byl jist, že tam se nachází i nádrž. A přísahal bych, že tam ještě předevčírem při zběžné kontrole byla. Mýlil jsem se. Ještě než jsem svůj omyl stihl vycouvat a ležérné napravit, už u mě stál asistent a ptal se, cože a kolikže toho má do nádrže napustit. Diesel, plnou, nesměle jsem odpověděl a ještě nesměleji se doptal, zda-li nevadí, že stojím na úplně blbý straně. No problem prý. Načež se asistent obrátil na dalšího asistenta obsluhujícího vedlejší stojan, něco spolu v pár větách prohodili, načež propukli v hurónský smích. Vy mě taky!

Nebyl jsem si jistý, jestli se ode mě očekává nějaký ten bakšiš za vykonanou práci. Nemám tohle moc rád ani u nás, natankovat si přeci umím sám a když budu chtít umýt přední sklo, udělám to taky, nepotřebuju k tomu asistovat. Moje rozpaky však byly celkem rázně rozptýleny tím, že pán dokončil tankování, zavřel nádrž, nahlásil mi že hotovo a beze slova a významné pauzy odešel obsluhovat někoho dalšího. Takže skoro jistojistě se ode mě nic neočekávalo, snad jen zaplatit obnos za natankovaný objem u pokladny.

Cena za litr nafty se zde momentálně pohybuje na nějakých 1.45 EUR, je tedy o chlup levnější než u nás. A světe div se, za plnou nádrž jsem zaplatil rovných 1000 CZK. Což dost vysvětluje, jak je možné, že jsme po 150 kilometrech byli na polovině nádrže. Ono se do ní totiž vejde něco přes 30 litrů. Zajímalo by mě, jestli bych s touhle mininádrží dojel přes kvalitní zácpy po D1 z Prahy alespoň do Ostravy. Dost možná ne na jedno natankování.

V hlavě mi ale u pokladny uzrál ďábelský plán – kdyby se mi podařilo udržet ručičku na palubní desce nahoře ještě po návratu domů dnes večer, znamenalo by to, že bych mohl jet zítra na letiště, aniž bych musel znovu tankovat. Vypadalo by to totiž, že nádrž je plná, což dokonale vyhovuje smlouvě s autopůjčovnou a politice full-full. Ušetřil bych tak dobrých 150 korunek a 5 minut času. To je neodolatelné, nemám pravdu? Přesně tak se i stalo.

Afrodite´´´ s beach a Afrodite´ s rock (podle místních zvaný Petra tou Romiou, což najdete i na směrových značkách) byla v obležení. Nic jiného se ani nedalo čekat, poprvé za x dní to vypadalo skutečně na monstrózní divadlo na západním horizontu. Byl jsem seznámen s terénem, díky husté oblačnosti však nikoliv s tím, kde slunce ve skutečnosti zapadne. Už při příchodu na pláž mi však bylo jasné, že příliš vpravo na to, abych ho mohl využít pro vysněnou kompozici. Musel jsem se tedy vydat za onen majestátní skalní útvar a svojí myšlénku nechat na později, konkrétně na modrou hodinku.

Afrodita dostávala pěkné zlaté světlo z odvrácené strany, a tak jsem pořídil pár zajišťovacích snímků a pokračoval dál na obří balvan chytat nějaké linie. V neděli jsem si je krásně nakoukal a těšil se, jak si zase jednou vyzobám při krásném světle ovoce se šlehačkou, jakožto odměnu za kvalitní přípravu. Jenže moře dnes bylo asi o kilometr dál a vlny o tři metry výš než v neděli. Mlátily o můj nebohý balvan, pouštěly na něj gejzíry vody a rámusily tak, že to připomínalo jízdu plně naloženého náklaďáku s vadnými tlumiči po bočních cestách Pafosu.

Na levoboku nebylo díky podmínkám co vymýšlet, Afrodita byla sprostě odsunuta na vedlejší koleji. Naštěstí se děly parádní věci na pravoboku. Nebe růžovělo, fialovělo, zlatavělo a k tomu se slunce bilo s mraky, které propouštěly nezaměnitelné pruhy paprsků. Pod tím divočící vlny, vůbec nepřipomínající klidné jižní moře z před pár dnů. V dáli pak osamocené špičaté skály bojující s tím živlem.

Trvalo mi půl vteřiny si cosi uvědomit, pak následoval už jen rychlý úkrok stranou do relativního sucha a blesková výměna kompletní fototechniky. Tohle přímo volá po teleobjektivu! Čím delší ohnisko, tím lepší! Šup šup, nasadit ještě polarizák a jdeme na to. Z krajinářské fotografie se rázem stala skoro sportovní, při které jsem se snažil zachytit ideální rozvržení vln oproti skalkám v dáli, nejlépe ještě rozbíjející se o ně, stříkající do výše, kde je osvětlovalo zadní rudé světlo zapadajícího slunce. To díky přiblížení teleobjektivem vypadalo obrovské, navíc bylo celou dobu částečně stíněné mraky, a tak neprodukovalo klasické odlesky a jiné nežadoucí jevy.

Byla to parádní podívaná a parádní focení. Přemisťoval jsem se doslova sprintem na několik dalších míst, abych oněch vzácných pár minut neprohospodařil. Musel jsem být pro ostatní osazenstvo pláže zajímavý úkaz, ale v tu chvíli jsem nikoho nevnímal. Jen stativ, hledáček a příroda. Vypadalo to skutečně spíš jako akční fotografie než kliďánko jako na Erdo III vraku v sobotu, ale to ke krajinářským fotkám taky někdy patří. Zvlášť s nasazeným teleobjektivem na kulové stativové hlavě a nohami stativu v podmáčeném písku na delší časy. Horší kombinace pro udržení ostrosti asi neexistuje. Možná tedy ještě vítr a měkký sníh, to jsou také dva nepřátelé ostrosti. Proto těch snímků tentokrát vzniklo daleko víc, právě proto, aby byla záruka, že alespoň pár z nich bude dokonale ostrých. Jen nevím, kdo se s tím bude mazat..

Jednu ochutnávku celého běhu s teleobjektivem jsem zveřejnil předevčírem, proto jste mohli všichni posoudit, jestli se zadařilo nebo ne. Jako dnešní ukázku si nechám to, co následovalo potom. Slunce kleslo pod obzor, pláž se pomalu začala vylidňovat, ale barvy na nebi zůstávaly. Alespoň ty modro-hodinkové, vzácné právě především fotografům, méně už pak selfíčkářům, neboť pro ty už je dost šero. V pohodovém tempu jsem si opět přešaltroval, zpět na svůj oblíbený širokáč. Nasadil šedý filtr pro prodloužení expozice, připojil i kabelovou spoušť kvůli eliminaci jakýchkoliv otřesů způsobených mačkáním spouště prstem a zkusil první snímek. A nic.

Chvíli jsem tápal co se děje, v hlavě probleskly ty nejhorší možné scénáře, ale rozřešení překvapivě nezabralo mnoho času. Vina byla v oné kabelové spoušti. Bylo nutné ji odpojit a fotky nasnímat pěkně postaru, prstem. Výsledek si koneckonců můžete prohlédnout nad článkem. A co že se pokazilo? Ani se mi nechce celou anabázi s kabelovou spouští tady na Kypru vyprávět, neboť si budete myslet, že si vymýšlím, že to není možné. Ale ve stručnosti bych měl.

V sobotu, jak jem již vyprávěl, měl jsem v plánu předloooouhééé expozice v černobílém podání u vraku lodi Erdo III. Prakticky není možné takové fotky bez přídavné dálkové nebo kabelové spouště dělat. Kouzlo je totiž v tom, že většina poloautomatických režimů dokáže pracovat pouze s časy do 30 vteřin. Pokud pro expozici potřebujete čas delší, je třeba využít speciálního režimu, tzv. Otevřené závěrky. A jediná možnost jak na takový režim udělat fotku bez dálkové/kabelové spouště je ten, že celou dobu expozice držíte a mačkáte tlačítko spouště prstem. Třeba 5 minut vkuse. A za takovou dobu s foťákem nepohnout je celkem umění.

Přesně to se mi v sobotu stalo. Šátrám šátrám po batohu, ale kde nic tu nic. V tu chvíli si vzpomenu, že spoušť cestovala letadlem v jiném zavazadle než zbytek techniky a zůstala tedy jistojistě na pokoji. Snímky tak proběhly jak jsem popsal výše.

Svatosvatě jsem si slíbil, že hned jak večer dorazím do pokoje, spoušť do batohu okamžitě dodám. Tak jsem taky učinil, vhodil do batohu celý vak s dalším příslušenstvím a v neděli se vydal fotit, co jiného než opět dlouhé expozice. Šátrám šátrám, nahmatám onen pytlík, jenže ke svému zděšení si uvědomuji, že jsem mimoděk přibalil asi půl kila imbusů, ale moje spoušť mezi nimi není. Prostě špatný balíček.

To si jeden řekne, že je k..t, ale dotřetice se vše dá napravit. Naprosto neoddiskutovatelně tedy spoušť v batohu na dnešní focení byla. Dokonce jsem ji i k fotoaparátu připojil. Jenže.. Něco k dokonalosti přeci jen chybělo. Baterky. Malé zrádné AAA baterky. Ty jsem před cestou letadlem vyjmul a jaksi pozapomněl vrátit. A vzhledem k tomu, že dnes to byla poslední šance na focení, vezl jsem tuhle nedílnou součást výbavy na hezký rodinný výlet. Škoda, napočtvrté bych to už zvládnul, myslím…

Bohužel, tento týden čtvrtý pokus nedostanu. Zítra letíme domů a v kostech cítím ještě nějaké zajímavé zážitky cestou domů…

KOMPLETNÍ GALERIE

Válka sice nezačala, ale blesky z oblohy nezmizely. Vůbec, blýská se tu celkem dost a celkem často. Překvapivě občas i z mráčků, kterých by si jeden u nás ani nevšiml. Blesky pak ani nejsou doprovázeny hromy, prostě se párkrát zablýskne a zase je klid. Někdy k tomu spadne pár kapek, ale častěji ani to ne. Hodně zvláštní, nikde jinde jsem tohle prozatím nezažil.

Občas ale klasická bouřka příjde, i teď, v první polovině dubna. Tak jako dnes, zhruba hodinu potom, co jsem rodinku vyložil na pláži a vrátil se ke klávesnici tvořit něco do roboty. Venku nebe potemnělo, ovšem to se podle dnešní předpovědi počasí dalo čekat ještě vícekrát. Pár přeháněk, nic velkého. V tu chvíli zazvonil telefon, abych se prý zase rychle vrátil na pláž, že se tam zvedl vítr, jsou vidět vodní tornáda, blýská se na horší časy a lije jako z konve. Moc se mi tomu věřit nechtělo, byl jsem maximálně kilometr vzdušnou čarou daleko a nad barákem bylo fajn. Ovšem v telefonu se ozvala relativně vševysvětlující rána, jako když ani nevím co, tak jsem mazal.

Za první zatáčkou to začalo. Vítr, hromy blesky a liják bušící do střechy a kapoty z bůhvíjakého, zato však sténajícího materiálu. Zmínil jsem už minule, že kapky jsou tu při dešti opravu celkem velké. Nebyla to nadsázka, opravdu jsou a na holou řiť, promiňte, kůži, to opravdu dost štípe. Zvlášť, pokud během následujícící minuty zmrznou a promění se ve střelbu krup. Naštěstí se jednalo o kroupy velikosti broků, ne o moc větší, ale i tak to byl závoj, že přes něj chvílemi nebylo vidět. A randál takový, že jsem považoval za jisté nějaké praskliny na čelním skle a díry v kapotě. Nepřekročil jsem téměř jistě třicítku až do cíle, přibližně 5 minut jízdy vzdáleného.

Během vteřin se silnice proměnily v brouzdaliště a menší říčky, lidé prchali vyhledat nejbližší úkryt. Pod vodou zmizely i veškeré kanály, díry, krátery, chybějící asfalt a podobně. Díky tomu se čas od času ozvala rána jako hrom, nepocházející ale ze zrovna hromujícího nebe. Musím na tomto místě řádně poopravit svůj první zápis o stavu silnic na Kypru. Ne, není to žádná paráda, jak jsem zpočátku pravil. Mimo hlavní tahy, které opravdu relativně kvalitní jsou (až na ty kanály), je to bída, až hrůza. Zrovna u výjezdu od našeho ubytování, za druhou křižovatkou, zví v silnici díra podobající se strouze, hluboká snad 10 centimetrů, s ostrými hranami a přes celou šíři silnice. Žel, našlo by se takových více než je milé. Takže ještě jednou, silnice tu fakt nejsou žádná sláva. K tomu ta zas Kia… Chtěl jsem říct, K tomu zas ta Kia…

Naproti tomu nemusím ani v nejmenším korigovat svá slova o místních lidech: Vyzvedával jsem ženu a malého ukryté pod střechou restaurace u pláže a těsně přede mnou do ní vstupoval jeden z jejích zaměstnanců. Ruce plné ručníků a dek pro nyní postávající a prochladlé plážové povaleče, natěsnané u dveří, z nichž ani jednoho samozřejmě nenapadlo mu ty dveře pomoct podržet. Chtěl jsem tak učinit sám, udělal dva tři rychlé kroky, ale to už měl pán kliku v ruce, otevíral, a ještě se přes ručníky stihl otočit a varovat mě Opatrně Sir, klouže to tady.

Bouřka se zprudka vyřádila a za 15 minut už zase svítilo sluníčko, jakoby nikdy žádná nebyla. Bohužel zůstal po ní vítr, takže na pláž už to dnes nebylo, ale zato jsme usoudili, že je to ideální počasí k prohlídce několika památek. Konkrétně jsme měli zálusk na hrad a archeologickou část Pafosu. Území se to zdálo být nevelké, k prohlídce tedy vhodné i s neposedou usazeným na ramenou. Nejsem moc památkový typ, architektura mi až tak moc neříká, ale tohle jsem opravdu vidět chtěl. Pochopitelně nakonec neviděl.

Kromě opravované pobřežní promenády, na jejíž uzavírku upozorňují i Google mapy, našli jsme ploty i všude jinde, kam jen jsme se chtěli z parkoviště směr rozvaliny vydat. Nikde žádná brána, jen vysoký plot. Pochopitelně proto, že vstup je zde zpoplatněný a tudíž řádně zabezpečený proti všem, kdož by si chvilkový exkurz do historie chtěli dopřát zdarma. V zápalu boje s počasím mě tahle varianta ani nenapadla. Navíc jsme přijeli kolem půl sedmé večer, kdyby náhodou trošku toho zlatavého světla přeci jen na antické sloupy dopadlo, což bylo asi tak dvě hodiny po zavírací době. Tak pravil následně Google.

Vzali jsme tedy zavděk alespoň hradem a přístavem, ze kterého měl junior stejně desetkrát větší radost, než z nějakých archeologických unikátností. Našli jsme odpornou turistickou pirátskou loď a bylo jasno. Dnešní večer tedy proběhne na hlavní pobřežní promenádě, ve společnosti větru a obřích vln, které se za posledních pár hodin stihly utvořit. A také ve společnosti výloh obchodů se suvenýry, občerstvením, uměním, vlastně všelijakých výloh všelijakých obchodů, a také reklamních tabulí s neodolatelnými fotografiemi nabízeného sortimentu restaurací a bister.

Přebohatý výběr. Sliny mi při pohledu na ty krásně aranžované talíře plné mořského bohatství tekly doslova po vestě. Miluju mořské jídlo, čerstvé mořské jídlo. Všechny ty chobotnice, sépie, mušle, ryby, kraby, krevety (to vše tu mají úplně všude). Mohl bych to jíst celou dovolenou. Bohužel také vím, že je to s juniorem naprosto nemožné, nechceme-li celý pohostinný podnik nechat obrátit vzhůru nohama a následně srovnat se zemí. Nebo s mořskou hladinou. To je vlastně fuk. A i kdyby to nakrásně podnik přežil, nebo alespoň jeho kuchyně, rámus by byl stejnak po celém přístavu.

Na podzim jsme udělali takový pokus, zajít si na mořskou hotovku v Chorvatsku. Nestihli jsme si ani vybrat z jídelního lístku a junior už se po hlavě vrhal mezi lodě, připraven zřejmě si je prohlédnout i z vody. Po zadržení pak pro změnu zdrhal ke stánkům se suvenýry a mocně tam lomcoval s poličkami plnými hrníčků a jiného křehkého turistického kýče. Nebyla šance vydržet na židli déle než pár desítek vteřin. Což se bohužel do dnešního dne nijak nezměnilo, naopak. Zamlada bych tu byl každý večer, někdy i na oběd. Teď ale zbývá jen zamáčknout slinu, slzu a jít dál, až ke stánku se zmrzlinou, kterýžto sliboval zklidnění po dobu následujících několika minut. Pochopitelně po složení patřičného obnosu do kasy a vybavením se dostatečným počtem ubrousků na později.

Bohužel, místní kuchyni tak hodnotit nemohu. I když bych si to moc přál. Ohodnotit ale mohu alespoň pitný, konkrétně vinný lístek. Dávám čím dál častěji přednost červenému vínu před pivem, a proto jsem si ochutnávku místních produktů nemohl nechat ujít. Přecijen, mnohá staletí tradice na ostrově bohyně Afrodity, jenž zpodila syna samotnému bohu vína Dionýsovi, to byl velký příslib. A zklamán rozhodně nejsem, kyperská vína dokonce předčila má očekávání.

Není zpočátku jednoduché se ve všech místních vinařstvích, oblastech a odrůdách vyznat, zvláště, pokud mnoho pomoci nedojdete ani na internetu. Pro účely seznámení se s místní révou však nepotřebujeme tvořit hned vinnou encyklopedii. Nadjete tu i klasické odrůdy jako Cabernet Sauvignon, Shiraz, nebo Merlot, pokud by se chtěl někdo držet osvědčené klasiky. Ale jet na Kypr pro Sauvignon..?

Ohromě mi zachutnala místní odrůda zvaná Marathefiko, která mi učarovala. Pravda, láhev za 3,5 EUR vzbuzovala otázky, leč neprávem. Moc dobré a jemné víno! Pokud nemáte rádi pikantní ale spíš vláčné ovocné, nikoliv však sladké, je to jasná volba. A obzvlášť pak z vinařství Shoufas, to byl balzám, který jsem ještě nikdy neochutnal. Pravda, cena za lahev už dvojnásobná, ale obsah by stál i za větší obnos. Nakonec jsem si ho dovezl až domů

Druhou odrůdou lahodící mému jazyku se ukázala být Othello, zejména z vinařství Keo. Když jsem po ní posléze pátral na internetu, našel jsem průměrné hodnocení 3 z 5. Já dávám jasných 4+ a další zatížení kufru letícího zpět do Vídně. Jinak v každém obchodě nakoupíte spousty místního vína, namátkou například Santa Marina, Saint Panteleimon apod., ale to už mi nijak neučarovalo.

Příjemné na Kypru je, že tu není žádná prohibice, alkohol nakoupíte ve všech stáncích i obchodech a to bez potíží i večer. Benzínové pumpy, naproti tomu, jsou otevřeny sice nonstop, ale jen pro účel nakoupení pohonných hmot, zboží tu večer a v noci nedostanete. Za volantem můžete nadýchat až 0,5 promile (což mi příjde už docela dost), není tak problém dát si dvojku právě zmíněné místní révy po dobrém obědě a usednout k řízení. Kdybych tak uměl lépe řadit levou rukou a odhadovat prostor u patníků při odbočování vlevo, taky bych si dal…

KOMPLETNÍ GALERIE

Včera jsem povídání končil odstavcem o tom, jak nemám rád oslovení Sir a dodal k tomu přání, aby se nic z lidských zdrojů nepokazilo. Ale samozřejmě, pokazilo. První věc, kterou jsem po ránu musel vyřešit, byla nemožnost přihlášení do firemního počítače, potažmo aplikací, abych mohl po 4 dnech volna znovu zahájit pracovní proces. Ano, druhá polovina kyperského pobytu se ponese v pracovním duchu – home office ze zahraničí, zatímco zbytek rodinky si bude nadále užívat moře.

Nebudu příliš zabíhat do podrobností potíží s počítačem, ale na bleskovou vysvětlenou: Abych mohl začít pracovat, je u nás ve firmě potřeba dvoufázová autorizace přístupu. Typicky heslo a následné ověřovací zavolání na mobil. Jenomže volání na mobil neproběhlo ani jednou, i když aplikace vehementně hlásily, že se o to ustavičně a opakovaně snaží. Až jsem po několikerém pokusu znejistěl, jestli není problém v mém telefonu a požádal kamaráda v Praze o zpětný hovor a poslání SMS. Oboje došlo okamžitě, takže potíž je na straně příjmače Microsoftu.

Musel jsem potupně volat šéfa a ten za mě zkontaktoval naší technickou podporu. Neboť bez hesla si u nás člověk nenapíše ani mailík.

Technická podpora se mi ozvala během několika minut na telefon (další důkaz že mi funguje) a začali jsme 90 minut trvající maraton, během kterého jsem si oslovení Sir vyslechl asi stokrát, neboť náš podpůrný tým sídlí v Indii, jak jinak. Lezlo mi to krkem, věci se navíc nedařily a dost protahovaly, každou větu jsme museli opakovat 3x, neboť spojení přes půl světa bylo bídné, stejně tak artikulace přítele na telefonu.

Po hodině jsme se konečně dostali alespoň k tomu, že bych měl být schopen nastavit jinou formu dvoufázové autorizace. Přítel na telefonu mi několikrát opakoval, že z nabízených variant mám vybrat telefon. Poprvé a podruhé jsem myslel, že špatně rozumím. Trval ale neochvějně na svém. V krátkosti jsem mu vysvětlil, že právě telefon, konkrétně jeho nefunkčnost, je důvod, proč jsme naši zábavu před hodinou odstartovali. Tudíž si nemyslím, že je nejlepší nápad ho po hodině a jistém progresu zvolit znovu a vrátit nás na začátek celého martyria. Ovšem manuál je manuál, přes to v Indii vlak nejede, nešlo jinak, musel jsem zvolit telefon, čímž jsem získal bonusových 30 minut konverzace a další kolo resetování a znovu-nastavování všeho možného. To už se do mého slovníku občas přikradlo univerzální slovíčko začínající na f. Ještě že je angličtina tak skoupá na výrazivo podobného ražení, člověk si tak pod tímhle jedním všeobjímajícím může představit co chce.

Před obědem už jsem byl online a tvrdě makal, zatímco junior si hrál na pláži a stavěl z písku bábovičky. Napadlo mě, že tovůbec není špatný nápad. Večer si taky budu hrát na písku! Konečně se totiž ukázalo sluníčko a byla tu jakás takás naděje na solidní západ. Sice se pro změnu ochladilo a zvedl se vítr, ale světlo bylo. Vydal jsem se tedy na místo, které Google popisuje jako Písečné duny. Přišel jsem na něj celkem náhodně, určitě to není místo propagované v průvodcích, ale zaujalo mě. Jen je od našeho apartmanu vzdálené jedno časové pásmo a asi 70km, což už je docela dost. Nu což, vyzkouším konečně i dálnici.

Absolvoval jsem úsek dlouhý asi 50 kilometrů a dojem z dálnice je velmi dobrý. Pěkný stav, malý provoz, plynulá pohodová jízda. Jen ten rychlostní limit 100 km/h je k vzteku. Neubíhá to. Horší než ekologické zóny na rakouských dálnicích. Posledních 20 kilometrů výletu pak probíhalo na stále menších a horších silničkách, až skončil asfalt úplně. Na podkladu který následoval – velké i malé šutry a skály ostré jako břitva – netroufl jsem si s tou zatracenou Kiou pokračovat. A myslím, že to bylo správné rozhodnutí, taky bych se nemusel vrátit jentak zpátky, rezerva v kufru je jen jedna.

Že se nedostanu autem až k místu bylo jasné už z mapy, jen jsem netušil, kdy ve skutečnosti asfalt skončí a co bude následovat za ním. Měl jsem v merku ideální místo pro zaparkování, ale nedostal jsem se až k němu, naopak, musel jsem vůz odstavit cca 1,5 kilometru daleko a zbytek dojít po svých. Časová rezerva, kterou jsem si pro tuhle cestu vyšetřil, se tak hodila náramně. I proto, že jsem sebou po cestě fláknul jak široký tak dlouhý a zaprasil si od krve trenýrky, tričko a posléze i stativ a nabral tím drobnou ztrátu. Takže pro dnešní fotku jsem doslova cedil krev, pot a slzy

Myslím, že mě za to příroda odměnila. Zastávám už léta teorii, že čím víc člověk vynaloží úsilí a cesta na místo určení je útrapnější, tím větší často dojde odměny. Jakoby to ten nahoře viděl a ustrnul se poskytnout nějakou drobnou odměnu. Bylo tomu tak i dnes, i když to dlouhou dobu vypadalo na včerejší scénář, kdy slunce zmizelo za mraky dřívě, než bylo milé. Velmi podobné mraky se na obzoru zformovaly i tentokrát, ale pak se nebesa otevřela a přecijen budiž barevné světlo!

Hrál jsem si na dunách opravdu jako mimino na pláži. Lezl po nich, propadal se, hledal nejhezčí vlnky a linie, až jsem měl boty tak plné, že bych mohl okamžitě založit beach volejbalový kurt. A protože jsem na začátku zvolil nevhodné ohnisko, respektive objektiv, bylo třeba ho vyměnit. K tomu mi vydatně asistoval zmíněný vítr, a tak se dostatek zrníček nastěhoval i do fotobatohu. Večer bude muset být očista techniky velmi důkladná a obávám se, že i dlouhá.

Považoval jsem duny za solidně zpracované, barvy ještě hrály oblohou, a tak zbylo i pár chvil na pokusy s odrazy od hladiny moře a nějaké ty stříkající vlny, rozbíjející se o skaliska o něco dál. Tak jsem se zafotil, až bylo najednou šero. Tma po soumraku tu nastává celkem rychle, já byl 1,5 kilometru od auta ve volném terénu bez cest. Což není ani ten nejmenší problém, nikdy ani nebyl, ale je zábavné, jak někdy funguje psychika.

Při cestě k dunám jsem si všiml několika cedulí důsledně varujících před nastraženými pastmi na lišky. Doslova se na cedulích psalo, aby lidé dávali na pasti pozor, neboť hrozí, že se do nich sami chytnou. To vše pochopitelně doprovázeno všemožnými výhružnými znaky a nákresy. Nikde nikdo, jak jsem pravil, cesty taky nikde, jen volný terén, tma klepala na vrátka. Neměl jsem zrovna chuť trávit tu noc s nohou v liščí pasti, což mým krokům zpět dodalo řádnou kadenci.

Jak mě hlava malinko vybláznila, i když se strachem to nemělo absolutně nic společného, to spíš opravdu jen takové pobláznění, stal jsem se zranitelnějším pro dlaší vjemy. Jeden takový přišel a v tu chvíli jsem myslel, že začala válka. Nad hlavou mi přeletěla stíhačka, pak druhá, pak třetí. Následované obrovským letadlem letícím tak pomalu a nízko nad mojí hlavou, že jsem měl chvíli dojem, že mi padá na hlavu. Za 2 minuty další. Neosvětlené, skoro určitě armádní. A kousek za hranicema Turci… Na druhé straně Řekové, já uprostřed na území Velké Británie. Fakt jsem chvíli myslel, že uslyším výbuch.

Když jsem pak po pár minutách, usazen už za volantem, uviděl na obzoru několikeré zablýsknutí, nabyl jsem téměř jistoty, že válka už skutečně začala i tady. Že šlo pochopitelně o blesky z blížící se bouřky asi nemusím dodávat.

Je to někdy zajímavé co psychika dokáže. Jedna pitomost člověka vyvede z míry a jakákoliv další neobvyklá věc ho ještě více vyhodí z kolejí, až jsou z toho neuvěřitelné představy a teorie. Přitom takové blbosti. A to jsem dneska chtěl psát o jídle a pití

KOMPLETNÍ GALERIE

Přepiště kalendáře, povedl se nám zázrak hodný Stvořitele Odteď má duben 31 dní!

Dospěli jsme k tomu celkem jednoduše. Zmínil jsem to ihned v první větě Kyperského deníku – dle statistiky je zde v dubnu v průměru 29 slunečných dní. No a vzhledem k tomu, že jsme poslední dva dny (sobota a neděle) slunce viděli jen na obrázku v předpovědi počasí, 29 plus 2 se rozhodně nerovná 30, vychází to zcela jasně. Od letoška máme zkrátka dva přestupné měsíce. Můžou se s únorem střídat.

V pondělí už to bylo o něco lepší, ale windy.com se tu nějak nechytá. Mnoho dní tvrdošíjně tvrdil, že od brzkého rána až do soumraku bude naprosté azuro, jenže už jen pohled z okna hovořil jinak. Pak jen stačilo podívat se na snímky ze satelitu a bylo nad mraky jasné, že neexistuje možnost, jak ono azuro zařídit ještě pár následujících hodin. Nějak nerozumím, kde pánové ve windy dělají chybu, ve všech ostatních destinacích se na jejich předpověď dá celkem s přesností spolehnout. Asi nějaké nezvyklé vzdušné proudy, že se ani ta družice nedala přečíst…

Takže to dnes bylo jako ve filmu o počasí. Několikrát za den svítilo slunce a do toho zároveň pršelo. Celkem velké a pěkně studené kapky. Světe div se, i těch nemnoho desítek minut sluneční záře stačilo ke spáleninám. Někdo si je přivodil na zátylku, někdo na uších, někdo na rukou. Holt jsme teď chodili 4 měsíce v mikinách a bundách a víkendová aklimatizace zde taky neproběhla dle plánu, neboť jsme dleli pod šedivou dekou.

První den mi ta deka nevadila ani při focení. Každý večer mám totiž na pár hodin dovoleno opustit posádku a věnovat se sbírání obrázků na stativu. Což by při účasti zbytku posádky, zejména juniora, možné nebylo. Pochybuji, že by stativ vydržel stát déle než deset vteřin. Což by při sobotním focení deky nestačilo, tam jsem měl v plánu expozice mnohonásobně delší.

Vyrazil jsem k vraku lodi Erdo III, což je asi jedna z nejznámějších musíte-vidět věcí na Kypru. Ještě před čtrnácti dny jsem o ní sice neměl ani ponětí, ale jakmile jsem její fotky při přípravě spatřil, bylo jasno. Fotografové se sem sjíždějí ve velkém při západech slunce, neboť scéna je k němu ideálně orientovaná, a mohou tak vzniknout krásné barevné kompozice. Ty také na internetu převládají. Mě však od prvního okamžiku bylo jasné něco jiného. To je ona! To je moje scéna pro zataženou oblohu. Černobílá a na maximální možné časy, co jen z filtrů dokážu vytáhnout! Nebral jsem to ani jako nouzovku pro špatné počasí (nečekal jsem že to bude hned první den), ale naopak, vyloženě jsem se na ty mraky těšil.

Dorazil jsem na místo s předstihem, abych si v klidu mohl všechno projít, promyslet a třeba i nanečisto nasnímat. Dělám to tak rád, kdykoliv jen můžu, na každém novém místě. Klidně i přes den, když je čas. Pořádně tu lokalitu poznat, projít doslova každý centimetr, být jen sám se svými myšlenkami a dostat se do toho správného rozpoložení a soustředění. Když pak nastanou ony správné minuty M, už si jen vyzobávám plody předešlého průzkumu a jdu najisto, po svém. Nejsem prostě ten typ – vyskočit z auta, vyběhnout na předem dané místo focené milionkrát předtím a udělat si čárku v itineráři. Někdy na tom milionkrát foceném místě nakonec stejně skončím, protože lepší prostě není, ale až potom, co si všechno sám poctivě prošlapu a zmapuju. Pak mám i pro sebe hezký pocit, že opravdu cestuju a objevuju a nejen zaznamenávám.

Tentokrát byl bonus i to, že jsem nemusel nutně všechno stihnout do západu slunce, neboť žádný nebyl, a naopak větší tma po soumraku byla žádoucí. Možná to, společně s plánem na opravdu dlouhé expozice, zapříčinilo, že jsem se prakticky okamžitě přepnul do naprosto klidového dlouho-expozičního rozpoložení. Mozek jakoby se přizpůsobil klídku a pohodě a vmžiku se otřepal z hektických a vypjatých posledních měsíců. Ani jsem si neuvědomoval, jak moc mi tohle chybělo. A jak dlouho! Opravdu vypnout, vytěsnit všechno kromě scény a posléze hledáčku, užívat si to jen sám pro sebe a přemýšlet skutečně jen nad výslednými fotkami. Beze shonu.

Byl jsem tam nějakou hodinku a půl, udělal 20 fotek. Ale vracel jsem se nabitý energií a doslova povznesený. Opravdu uběhla dlouhá doba, co jsem byl naposled sám někde se stativem. Myslím, že v říjnu v Českém Středohoří. Tahle terapie a její léky by však zasloužily častějšího užívání.

Jednu ukázkovou fotku jsem propálil už včera, pravděpodobně to ale nebude ta finálně vybraná. Tu si nechám na později, zasluhuje totiž ještě dotáhnout ve Photoshopu, což tady udělat nemohu. Všechny fotky ilustrující kapitoly deníku jsou tak brány přímo z přístroje, bez jakýchkoliv úprav (to jen pro vysvětlení a získání alibi pro drobné nedotaženosti).

V neděli už jsem se na mračnou deku netvářil tak nadšeně. Pro své večerní chvilky osamění jsem zvolil Afrodite´’s Rock, krásný skalní útvar, opět orientovaný k západu. A tady už by to nějaké ty barvy opravdu chtělo. Ovšem neklesal jsem na mysli řka, že při nejhorším budu pokračovat v černobílém rozmazaném podání ještě jeden večer, proč vlastně ne. Vyšlo to jednou, tak proč to nezopakovat. Barevných západů jistě bude ještě dostatek! Ten nejbližší podle předpovědi hned v pondělí.

Jak jsem zpočátku naznačil, nebylo to s tím sluníčkem tak růžové, respektive zlaté, ani večer. Cílem cesty byly tentokráte Sea caves, další parádní skalní útvary a rozeklané pobřeží doslova žadonící o vylepšení trochou žlutého světla. Toho jsem se sice nedočkal, sluneční kotouč byl celou dobu skryt za oparem a i když se několik minut srdnatě snažil probojovat ven, nakonec pohasl ještě před ústupem pod horizont. I tak jsem si to ale naplno užil, nachodil kolem 5 kilometrů a probádal slušnou část pobřeží. Na konci, těsně před západem,  kdyby se obloha přeci jen umoudřila a rozsvítila, byl jsem navíc na svém zvoleném místě zcela sám. Všichni ostatní, v drtivé většině samozřejmě selfíčkáři, opanovali místa okolní, především však jiná. A podle mého i pro fotky méně vhodná. Nevadí, mluvit jim do toho nebudu

Ukázku z onoho místa si můžete prohlédnout nad článkem. Jak jinak, bez jakýchkoliv úprav, i když vyvážení barev přímo žadoní po zásahu 🙂

Zmínil jsem selfíčkáře a druhým dechem musím dodat, že jsem jich dnes očekával na místě daleko víc. Už i vzhledem k tomu, že západ slunce opravdu nebyl beznadějný, ale především vzhledem k tomu, kolik se jich vyrojilo na předchozích dvou lokalitách, i za celkem hrozného počasí. To byla věc, která mě opravdu překvapila. Bylo jich tam nepočítaně. Někteří naprosto bezohlední, neberoucí v potaz nikoho kolem a nezřídka (podle mého) riskující kvůli pozornosti na sociálních sítích i své zdraví. Hluční, rušiví, často pod vlivem, chovající se přinejmenším nevhodně. Ale to jsou v drtivé většině turisté.

Proti místním nemohu říct křivě ani slabiku. Prozatím všude jsme se setkali jen s příjemným úsměvem, ochotou, nápomocností – nikoliv však podlézavostí. A komunikativností. Ona komunikativnost je navíc možná absolutně bez problémů a zábran i v anglickém jazyce, kdykoliv a kdekoliv, což je pro mě obrovské významné plus.

Jsem za roky cest a práce v nadnárodnostních korporacích dost alergický na oslovení Sir. Cítím tam přesně takovou tu podlézavost, neupřímnost, prostě mi to vadí. Ale tady jsem to už dvakrát slyšel na svou adresu také, jenže mi to přišlo být v jiném kontextu. Tak nějak přirozeně. Bez vedlejších úmyslů, prostě spontánně. Nevadilo mi to. Tak jen doufám, že tenhle skvělý dojem z lidí mi tu ještě nějakou chvíli vydrží, ideálně do odletu, a nezmění se hned zítra. Ono se to totiž občas po zveřejnění chvalozpěvů stává, že se to někde zvrtne.

KOMPLETNÍ GALERIE

Nevstávali jsme dnes úplně brzy. Ale vzhledem k časovému posunu a předešlému dlouhému dni, bylo lepší se trošku dospat a netropit neplechu hned první den. Prozkoumali jsme s Eričkem okolí našeho ubytování, asi stokrát namočili ruce v bazénu nám přiděleném, abychom potvrdili, že voda je opravdu studená, zašlápli pár mravenců a pak pozorovali, jak jejich zoufalí druzi odnášejí mrtvé do kanálu. Nakoupili jsme nějaké potraviny na následující dva dny, zabalili věci a po vypití kávy se chystali objevovat první písečné pláže. Jenže právě v tu chvíli chtěl mrňousek všechno urychlit, jal se zavřít posuvné dveře na terasu a přirazil si prsty..

Zpočátku vše ukazovalo na klasický scénář, újma – vztek – uklidnění, ale když i po 30 minutách v náručí křik neustával, bylo jasné, že se tentokrát stala újma opravdová. Až jsem se bál, jesli nejsou prstíky zlomené. Oklikou a rodičovskými triky jsme se ale nakonec dokázali přeci jen nalodit na nenáviděnénou Kiu a vyrazit vstříc písečným plážím. Ale zpět od rodinných trablů, pojďme si povídat o Kypru a trošku i o focení.

Vyrazili jsme po obědě, kolem druhé hodiny, což vlastně znamemá, kolem jedné našeho času. A stejně jako když jsem poprvé v životě držel volant na opačné straně, než je jinak v civilizovaném světě zvykem, průšvih byl za dveřmi. Zatímco v roce 2019 jsem v Edinburghu potřeboval asi 20 minut k trvalému poškození půjčeného automobilu, tady mi to trvalo o 17 minut méně..

Po 300 metrech jízdy se totiž nečekaně a nevítaně ozvala hrozivá rána. Zastavení, auto na blikačkách a sčítání škod. Naštěstí se jednalo jen o náraz zrcátka na zrcátko, přičemž naše zrcátko bylo přiraženo za jízdy rychlostí cca 30 km/h k bočnímu okýnku. Rána jak z kanónu, navíc svědci celé události a majitelé trefeného vozu byli přímo na ulici. Vylezl jsem ven se sevřenou pr…lí, avšak byl jsem uvítán jen smíchem a živou gestikulací. Zaparkovaným vozům se nestalo nic, majitel se mě naopak tázal, zda-li je vše v pořádku u nás. Rychlá kontrola prozradila, že náraz bočního zrcátka nenapáchal prachžádnou škodu, nic neprasklo, a můžeme tedy pokračovat v cestě.

Nevím… Považuji se za velmi zkušeného řidiče, mám za sebou statisíce kilometrů bez nehody, nebo alespoň nehody, kterou by řešila pojišťovna. Nějaké uklouznutí nohy v zácpě a následný drobný ťukanec nepadá na váhu. Ale ve chvíli, kdy si sedám za volant na opačné straně, je to horší než poprvé v autoškole. Noha přilepená na spojce, přemýšlení nad každým řazením prováděným levou rukou, a především neustálý neodhad prostoru vlevo. Mám tendenci najíždět ke krajnici tak, jako bych seděl na svém místě a nějak se mi u toho ztrácí dobrý metr plechu po levici. Ale za 2 dny to bude dobré.

Doprava je tu na duben celkem živá. Vcelku překvapivě, na to, že je ještě dávno před turistickou sezonou, chytili jsem už i zácpy, a to o víkendu! Řidiči jsou však celkem ukáznění a ohleduplní, zatím jsem neslyšel jediný klakson. Až na zvyk zastavit si a odskočit z auta kdykoliv a kdekoliv, třeba i na rušné dvouproudovce.

Jinak je to tady království retardérů a kruhových objezdů. Zejména ve městě člověk prakticky nemá šanci pořádně se rozjet na povolenou rychlost, neboť záhy narazí na nějaký zpomalovač. Kruhové objezdy, ač víceproudové, jsou ale jinak perfektně přehledné. Dostatečně dlouho předem je na značkách i silnici avizováno, do kterého pruhu se zařadit, aby řidič bez kličkování najel přesně k výjezdu, který potřebuje. Hodně užitečné je to především u výjezdů za polovinou kruháče (na normální křižovatce jakoby odbočení vpravo) a podle mě to vcelku urychluje provoz. Přijíždějící auta, dávající přednost těm na objezdu, totiž hned vidí, kdo kde bude vyjíždět a mohou se tak zařadit daleko rychleji.

Co je tady nezvyklé, to jsou dvojí semafory na křižovatkách. Jedny před a druhé za křižovatkou. Což mi připravilo nejednu horkou chvilku, především pak při odbočování vpravo. Projel jsem totiž klasicky první světla na zelenou, ale po chvíli, když jsem vjížděl do cílové ulice, svítila před ní červená. Malinko jsem zazmatkoval, co vlastně mám dělat, než mi došlo, že ta červená platí pro automobily naproti, ne pro ty odbočující. Napoprvé jsem byl přesvědčen o tom, že jsem si na uvítanou vykoledoval nějakou pěknou pokutičku.

Ještě jedna věc na semaforech je nezvyklá – blikající oranžová, a to po velmi dlouhou dobu. Kolikrát ji vidíte už z dálky a při příjezdu na semafor stále ještě netušíte, kam barva dále poskočí. Jestli se nemýlím, povedlo se mi systém rozklíčovat. Vypadá to, že blikající je vždy po červené, předtím, než padne zelená. Ovšem jestli se mýlím, bude to ještě zajímavé!

Většina cest je tu ve velmi dobrém stavu, děr tu není moc. Sice, když už na nějakou narazíte, stojí za to, hloubkou a velikostí jak kráter po granátu, není jich ale vážně moc. Tedy tam, kde se zatím pohybujeme. Ale ty kanály! To je peklo. Těch tu je nepočítaně a samozřejmě málokterý splývá s povrchem vozovky. Tu vyčnívá, tu podčnívá a výsledkem jsou rány jak z děla. Ovšem myslím si, že za to spíše může ta příšerná Kia. Začínám to auto fakt nenávidět. Nejenže se blbě řídí, není v něm místo, ale každé najetí na jakoukoliv nerovnost je doprovázeno zvuky jak od bucharů. A skoro to až fyzicky bolí, tlumiče asi nějak zapomněli namontovat nebo co.

Klimatizace uvnitř neexistuje, teplota se ovládá větráky, které se ovšem dají posunout pouze do 5 poloh a hotovo. Takže buď foukají moc, nebo málo, případně je moc teplo, nebo zima. Nic mezitím. Spotřeba nehorázná, máme polovinu nádrže pryč a nenajeli jsme ještě ani 200 kilometrů. No a konečně, tachometr je v mílích. Pod nimi jsou sice uvedeny i kilometry v hodině, ovšem tak miniaturními čísílky, že není snadné je objevit, natož se podle nich orientovat. Ručička tachometru je navíc celkem bytelná, takže hravě překryje rozhraní 20-30 kilometrů na menším ciferníku. Jezdit se podle toho nedá. Značení u silnic a rychlostní limity jsou taktéž v kilometrech za hodinu, proto trefit ve městě padesátku lze jedině s pomocí Google navigace kde je teprve vidět, kolik ve skutečnosti jedu. Brr. Jsem rád, že jsme si nenaplánovali nějaké větší přejezdy, protože to bych to auto brzy shodil ze skály.

Pro dnešek už toho hromování raději nechám. Zítra slibuji, že to bude o poznání veselejší. Dám stranou auta a jiné pekelné stroje a věnovat se budu lidem. A také focení a počasí. První snímky už jsou na světě, a tak jeden přidávám, jako takovou ochutnávku, i k dnešnímu článku. Přestože s ním vůbec nesouvisí

KOMPLETNÍ GALERIE

29 slunečných dní v měsíci dubnu. Teplota vzduchu přes 20, teplota moře pomalu sunoucí se k téže metě. O čem že to mluvím? O Kypru! Tam jsem vyrazil na Velikonoce, malinko se ohřát po březnové polární fotoexpedici. Chytat sluníčko jsme však tentokrát odjeli v plné rodinné sestavě, aby i žena a junior něco radosti z toho měli.

Vzhledem k tomu, že pro Erika, Brychtu juniora, byla to první plánovaná cesta letadlem, měl jsem mírné obavy, nezastírám. Zvlášť, když k prvnímu letu bylo potřeba dojet autem až do Vídně. To už samo o sobě znamenalo vcelku dlouhý a náročný den i pro dospělého. Odlet z Vídně jsme volili kvůli cenám letenek společnosti RyanAir. O tom, jak nákup u zmíněné společnosti probíhá, pojednávám v extra článku, protože to stojí za detailnější rozbor. Znalým nemusím ani naznačovat, těm neznalým nadhodím titulek příběhu pro lepší orientaci v problému – Kterak skrytými poplatky navýšit cenu letenek dvojnásobně.

V pátek ráno, vzhledem k tomu, že už se jednalo o sváteční den, neočekával jsem na silnicích jakékoliv komplikace. Jenže nastaly. A to hned na prvních 100 kilometrech, během kterých se nám dojezd na letiště posunul téměř o hodinu. V tu chvíli bylo jasné, že pokud ze svého auta neudělám létající stroj, nemáme šanci další létající stroj z Vídně ani omylem stihnout. Pomalu už jsem v hlavě osnoval plány na návštěvu Prateru a jiných vídeňských exkluzivit s přespáním několik nocí tamtéž. Naštěstí zasáhla vyšší moc v podobě Google, kterýžto navrhl objízdnou trasu s dojezdem dovolujícím i patnáctiminutovou zastávku k obnově sil a v případě Erika, k hraní na šoféra.

Dost dlouho jsem si žongloval myšlenkou, že bychom se do Vídně nechali odvézt, a pak zase vyzvednout. Jenže ono zakoupit si parkování přímo na letišti na nějakých 8 dní vyjde cenově přibližně stejně, jako další jízda tam a zpět. K dobru je nutné ještě připočítat, že člověk má své auto k dispozici neustále, není odkázán na pomoc druhých, a v případě jakékoliv změny prostě sedne a jede. Takže jsem se starého, dobrého ochmataného volantu chopil sám.

Check-inem ve Schwechatu, kde se ve skutečnosti Vienna Airport nachází (cca 10 km od metropole), prosvištěli jsme za pět minut dvanáct, doslova. Těsně za námi, poté, co jsme prošli procedurou odbavení, vytvořila se náhle fronta na dobrou půlhodinku. Kde se ti lidé tak zčistajasna vzali fakt netuším..

Naše štěstí však netrvalo dlouho. Podařilo se nám sice ještě při odbavování do letadla předběhnout všechny bez prioritního odbavení (dítě v náruči je silný argument), tím to však skončilo. Fronta se zasekla prakticky ihned potom, neboť bylo potřeba řádně uklidit a do letového stavu uvést stroj, který pár desítek minut předtím teprve přistál, ale měl nás i dopravit na místo určení. Takže místo toho, abychom stáli v hale a mohli juniora ještě trochu zabavit a unavit, stáli jsme v pasti těsně za turnikety, které se nedaly otočit zpět a masou lidí s priority boarding passem, jistě ne zdarma uděleným. Masa se dala do pohybu ve chvíli, kdy se mělo letadlo odlepit od země…

Let naštěstí proběhl bez sebemenších potíží, dokonce i na zaslouženou plechovku Heinekena došlo, a na Kypru jsme přistáli téměř přesně tak, jak bylo uvedeno v původním itineráři. Asi vítr do zad nebo co.

Kufry nám byly otočným pásem doručeny všechny, bez zjevného poškození, a tak hurá ven z letiště! Jenže ouha! Před vstupem na kyperskou půdu, nutno dodat že řeckou část, bylo potřeba naskenovat cestovní doklady a nechat se vyfotit automatem na bázi budky Vox Populi. U mě to ještě šlo, ale u synka automat zahlásil, že cestovní doklad není uznán a hotovo. Než se mi podařilo sehnat dozírající obsluhu a napravit všechny potřebné úkony, zbývalo nás u celní prohlídky asi 10. No jo no, pár minut předtím jsem si blahořečil, jak fikaně jsem na frontu vyzrál a nasměroval nás ke správnému odbavení, čímž jsem doufal přeskočit asi 50 lidí.

Po překonání brány do jihoevropského ráje ze mě spadla veškerá nervozita, pramenící především z obavy, jak to všechno zvládne nejmladší člen výpravy. Ukázalo se, že ten to zvládl ze všech nejlépe. Komedie ale teprve začala.

Jako již tradičně, pronajal jsem auto pro následující dny u společnosti, kterou využívám kdykoliv a kdekoliv je to možné, neboť s ní mám velmi dobrou zkušenost. Nebudu jmenovat, ale za mírný poplatek prozradím (Ne)zmíněná společnost je velmi ekonomicky výhodná, na druhou stranu, občas trpí (a zejména její klienti) tím, že její pobočky nebývají umístěny přímo v terminálech letišť, jak je tomu u větších gigantů typu Avis, Sixt, Europcar apod. Je proto potřeba zorganizovat odvoz a kámen úrazu je na světě.

Neskákal jsem proto nadšením potom, co mi po zaplacení rezervace přišly notičky, jak se k přepážce dostat. Ovšemže sběrným vozem. Který vás vezme maximálně 3 minuty od letiště. I prd!

První zákeřná překážka spočívala už jen nalezení místa, kde nás měl sběrný vůz nabrat. Konkrétně v řecké abecedě na všech místních značkách a cedulích, která však s naší středoevropskou nemá mnoho společného. Instrukce poskytnuté auto-moto-molochem jsou naproti tomu psány abecedou srozumitelnou většinové části světa, a tak jediný záchytný bod, nebo vodítko, jsou čísla a intuice. Beru-li v potaz únavu, ignoranci a blbost, neměla u mě intuice moc šancí. A čísel ve jménech zase nebývá mnoho. Takže propojit si obě abecedy tak, aby se člověk dostal ke správnému stanovišti označenému cedulí, probíhalo jako v komedii Zdeňka Trošky.

Přes první rantl se mi z vozíku vysypal jen jeden kufr a jedno příruční zavazadlo. Přes ten druhý už byl výčet dvojnásobný. A když jsem se snažil vzít to zkratkou pro pěší, cestou neprojektovanou pro letištní vozíky, došel újmy veškerý naložený arzenal. To se opakovalo ještě jednou, vlastně dvakrát. Ještě že jídlo v kufrech zabalené bylo ochránéné vrstvou polystyrenu a hračky byly ve stavu, že jim žádný další náraz ublížit nemohl.

S velkou slávou jsme se dopracovali na stanoviště označené stejným logem, které bylo v rezervačním formuláři. Všichni zákazníci Avis a Sixt už vypadali uspokojeně, ale to nás v žádném případě nerozhodilo. Jenže shuttle mající za úkol dopravit nás k výdejně byl bez všech pochybností mimo provoz už hezkých pár minut. Dobrá, je čas žhavit drát. Vyjmul jsem tedy přístroj telefonní a jal se volat na číslo uvedené v rezervačních dokumentech. Jednou, dvakrát, třikrát, stále hluché. Až na čtvrtý pokus, povšiml jsem si, že mi chytrý telefon hlásí možnost výběru a změny režimu. Přejete si ukončit režim letadlo a zahájit volání? Asi není potřeba nic dodávat… V mém případě evidentně nebude tak složité nahradit mě umělou inteligencí…

Náhle bliká světlo, dveře letí, přistoupil urostlý Kypřan a naprosto perfektní Angličtinou se mnou prodiskutoval věci příští. Mezitím ještě stihl naložit všechny omlácené kufry a osobní zavazadla. Skvělé.

Cesta k přepážce netrvala slíbené tři minuty ani náhodou. Ale vem to čert. Důležité bylo, že jsme byli evidentně jediní zákazníci a odbavení tak proběhlo okamžitě. Deset podpisů, několikeré ověření kreditní karty, řidičského oprávnění, zkrátka nic mimo mantinely, na které je člověk zvyklý. Pán obsluhující celou půjčovnu pak prohlásil, že si můžu udělat pohodlí a on že zajede pro auto. Také celkem příjemně neobvyklý bonus. Do vozu pak připevníme dětskou autosedačku, kterou jsem si vybral a samozřejmostí je naložení kufrů. Abychom to prý neměli daleko.

Za třicet vteřin přijel a mě spadla brada. Zyvkl jsem si za ta léta na to, že nikdy nedostanete ani přibližně to, co si u car-rental společnosti objednáte. Ostatně, je to i ve smlouvě. Dostanete vybraný model, nebo podobný vůz. Z hlediska řízení je mi to vlastně jedno. Ale vybírám modely aut vždycky hlavně podle kapacity kufru. Jde mi o to, abychom se se zavazadly pohodlně vešli a je mi pak už jedno, jestli řídím VW kombi nebo mám místo manuálního Diesla automatický hybrid. Ovšem zavazadla…

Už před měsícem v Norsku jsem byl krutě obehrán a obelhán, i když tam se to stává sporadicky a člověk spíše dostane větší vůz, než si objednal. Přesto kvalita vozu a zavazadlového prostoru nemusí korespondovat. Jako dnes. Objednal jsem vůz s prostorem pro 2, opakuji 2 velké 100 litrové kufry, 1 menší 50 litrový a 2 další menší zavazadla. Pán se ze tmy vyloupl za volantem malinkého vozu Kia…, jehož zadní kapacitní část určená pro odložení kufrů byla vyčerpána ve chvíli, kdy jsem do ní uložil první 100 litrový. Na dotaz, kam bych měl uložit zbytek zavazadel dle objednávky, bylo mi odpovědí jen pokrčení ramen.

Vzhledem k tomu, že jsme nakonec 2 stolitrové kufry neměli a podařilo se nám celou naší rodinnou enklávu zabalit do velmi úsporné kombinace 20kg + 10kg + 5kg, bylo možné, při odmontování některých částí úložného prostoru, nalodit se i do něčeho takového, jako je Kia. Únava už byla znát na všech z nás, a tak jsem kolem toho nedělal dusno, sedl za volant, připásal se a suverénně vyjel ven přímo do zákazu vjezdu (ne toho s červeným kruhem, ale toho s bílým obdélníkem).

Cesta na ubytování netrvala ani 20 minut. Chvilku sice trvalo najít správný vchod a za ním schránku s klíčem do království doslova 2x většího než je náš byt v ČR, ale byla to už jen formalita. Podstatné bylo, že těch 20 minut řízení vlevo nezanechalo nikde majetkovou újmu. A protože jsme dorazili dávno po soumraku, tudíž za tmy, popis prvních dojmů si nechám na zítra..

KOMPLETNÍ GALERIE

Po půlnoci přišla paní domácí doprovázená větrem. Neměl jsem už sílu se s ní potkat, možná jsem měl i trochu dětinský strach koho potkám. Po předchozím dni bych se nedivil ničemu, ani ježibabě z Mrazíka. Takže jsem naprosto zbaběle vypnul mobil (momentálně jediný zdroj světla) aby náhodou neprosvítal pod dveřmi a neprozradil, že jsem ještě vzhůru, a předstíral hluboký spánek. Ráno moudřejší večera. A za chvíli jsem hlubokým spánkem skutečně usnul.

Kolem osmé ráno ke mě dolehly zvuky odcházení majitelky farmy do práce. Odešla, ale vítr  zůstal. Ani ne tak v domě, venku však všude. A postupně sílil. Bylo tedy naprosto jasné, že parádní zrcadlení ve vodních hladinách jsem včera viděl pravděpodobně naposled (ano, ukázalo se, že opravdu naposled) a co jsem si nevyfotil po cestě, dnes už nevyfotím (ani jindy letos). Narychlo jsem si tedy pozměnil denní itinerář a z původně zamýšleného objíždění jezer a nejhlubších fjordů, právě za účelem focení hladinek, vyrazil jsem na zevrubný průzkum jen jedné větší oblasti.

Udělal jsem si den hodně na pohodu. Zastavoval často, vlastně skoro neustále, projížděl i nejmenší nezpevněné cesty, prostě průzkum jak má být. Počasí bylo aprílové, chvíli zataženo, občas vykouklo slunce, ale většinu dne bylo pod mrakem. A když jsem se na západ slunce vydal na Unstad beach, proslavenou zejména tím, že se zde celoročně surfuje (i dnes tu bylo něco kolem 20 nadšenců), přihnaly se mraky tak černé, že nebylo pochyb o marnosti čekání na jakoukoliv jinou barvu, než odstín šedé. Navíc pláž dostála své pověsti a vítr zde byl ještě asi dvakrát silnější než všude jinde. Bylo na čase ukončit dnešní dobrodružství a dořešit nejpalčivější otázku, s námahou, leč úspěšně upozaďovanou celý den. Co se mnou a domem Usherů.

Vlastně trochu kecám. Zas tak úspěšně jsem myšlenky na toto téma z hlavy nevytěsnil. Chtě nechtě občas vykoukly jako svišti z nory, aby chvíli pozorovaly co se děje, jestli je situace přiznivá a je bezpečné ukázat se ještě víc, nebo pro jistotu rychle zalézt zpátky do podzemí. A když je člověk chce chytit, okamžitě zmizí, aby vzápětí vykoukly z jiné nory. Takže to pronásledovatel za nějaký čas vzdá a podvolí se jejich rytmu. Proto mi přes den v hlavě nakonec uzrál jakýsi plán, chcete-li řešení, opírající se o dva základní poznatky. Zaprvé, v noci mě nikdo nezařezal, takže z tohoto pohledu je dům asi bezpečný. A za druhé, mám jen čtyři celé dny na průzkumy a zábavu, než budu muset odjet na letiště. Po dnešku vlatně už jen 3.

Přijel jsem do opuštěného domu. Vše bylo jak jsem to ráno nechal, evidentně tu nikdo celý den nebyl. Ale paní domu tentokrát dorazila pár minut po mě. K mému překvapení se zjevila postava v mém věku, plus mínus. Což mě maličko vyvedlo z míry, neboť jsem čekal někoho minimálně o 15 let staršího. Stěny totiž zdobily obrázky malých dětí, ale absolutně nic v domě nenasvědčovalo přítomnosti jakýchkoliv dětí po hodně dlouhou dobu. Ať už zmíněný nepořádek, absence jakýchkoliv hraček, věcí, prostě čehokoliv. Tipoval jsem tedy spíš na babičku.

No nic. Po prvotním pozdravení a představení jsem ihned “nekompromisně” požadoval světlo ve své světničce. Bylo mi vysvětleno, že elektrický okruh napájecí zrovna můj lustr nefunguje a fungovat nebude, zato lampičce připojené v zásuvce jiného okruhu nechybí toliko nic, kromě funkční žárovka. A za minutu budiž světlo. Povzbuzen, stejně “nekompromisně”, dotazoval jsem se na přítomnost mikrovlnné trouby, na níž je můj žaludek přímo existenčně závislý. Kuchařské schopnosti mi totiž nic jiného než ohřev předem dovezeného jídla nedovolují. Trouba nebyla a nebude, tečka. Ohřev tedy bude probíhat pěkně postaru, v horké vodě na sporáku, a ke každému jídlu bude třeba vařit vždy čerstvou přílohu. Takže to bude trvat o poznání déle, ach jo. Další černý puntík.

Pak jsme chvíli jentak mluvili a bylo mi několikrát zopakováno, abych se absolutně nestyděl využívat všechny prostory, především obývák a svojí cimru bral opravdu spíš jen pro přespání. Když jsem si to teď s odstupem skoro jednoho dne přehodnotil, musel jsem uznat, že Hilton to sice není, ale všechny “společné” prostory + můj kamrlík byly až na nějaké ty mouchy vcelku v normálním stavu. Až na předsíň, kde se člověk stejně jen přezouvá a vchod do koupelny. V ostatních místnostech jsem neměl co dělat, a tak jsem to tak začal pomalu i brát. Zkoušel jsem si prostě spíš všímat toho pozitivního a tak trochu “nevidět zlo”, co mě udeřilo do očí při příjezdu. Mrtvé kočky a živé myši byly odsunuty do podvědomí, prozatím.

Ručička nálady a dojmu se pak ještě o trošku přiklonila k plusovým hodnotám ve chvíli, kdy mi byla nabídnuta večeře. Pravda, jen těstoviny s kečupem, ale gesto to bylo. O to více, že paní domu přiznala, že večeří doma po několika měsících, neboť bývá pracovně mimo. Netušila ani, jaké jídlo ve špajzu má a špagety byly evidentně poslední. Zdvořile jsem odmítl s tím, že mám jídlo svoje.

Odmítl jsem posléze i nabízené víno po večeři. Bingo! Tak tady je zakopaný pes! Vysvětluje to pivo v lednici i prázdné flašky od vína položené na několika místech v kuchyni. Návštěvou to nebude. Paní domu si evidentně ráda a často přihne, proto to tu vypadá jak vypadá. A nějaké pracovní vytížení je jen taková výmluva. Bylo mi jasno. Je to prosté (…milý Watsone), řekl by Sherlock Holmes. Paradoxně jsem se vyřešením celé záhady uspokojil a definitivně se rozhodl, že zůstanu. Bylo mi trochu líto zabít půl dne ze zbývajících 3 dní hledáním nového příbytku, následného balení, stěhování a zase vybalování. Navíc už jsem živě viděl sáhodlouhé spory o již zaplacené peníze a do toho už jsem tuplem neměl chuť. Myší se nebojím a cestu do koupelny zvládnu, nejsem malej…

Jaké bylo moje překvapení, když paní domu dopila sklenku, zvedla se, nasadila holinky a zablácený pracovní oděv a vydala se zaopatřovat farmu a zvířata. Vrátila se opět až kolem půlnoci. Nepotkávali jsme se v domě často následující dny, myslím že ještě 2x, možná 3x. Jinak odjížděla několik hodin přede mnou a zpravidla se vracela velmi pozdě večer, přičemž se potom ještě musela vydat zaopatřovat další věci ven, často do vichru a deště. Když ale byla chvíle pohovořit, nestačil jsem se divit. Kromě práce kolem farmy letos otevřela restauraci někde ve městě, k tomu má obchod zřejmě až v Tromso, kam mimochodem celkem autem často jezdí (což jsem plnohodnotně dokázal ocenit až ve čtvrtek, kdy jsem celou trasu absolvoval sám). Pracovala jako záchranářka a létala vrtulníkem pro zraněné turisty, například i na Kvalvika beach, kde jsme loni vyhrabávali “mrtvoly” zpod sněhu. Navíc je na to sama, neboť je rozvedená a své děti má již dospělé a odstěhované (měla je celkem mladá, jak jsem se dozvěděl).

Zřejmě jsem se nemohl ve svém soudu ohledně pití mýlit více. Můj respekt k paní domu rostl každým dnem, kdy jsem na vlastní oči viděl, jak tvrdě pracuje a že domů chodí opravdu jen na pár hodin umýt se, vyspat a nasnídat. Dokonce si i tak našla chvíli a zřejmě kvůli mě po měsících zatopila v krbu. Až jsem se za to styděl. V kontextu toho všeho se pro mě najednou i ten nepořádek stal tak nějak menší o naprosto pochopitelný. A tak se stalo, že to, co se mi ještě včera zdálo jako noční můra, jsem si během pár dní oblíbil a při odjezdu bez jakékoliv hrané slušnosti zcela upřímně slíbil, že pokud se podaří zavítat sem zase za rok, velmi rád se na farmu jako host vrátím. Už se mi totiž nezdálo, že se dům Usherů musí zřítit a být pohlcen močálem, ale že v něm vlastně může být i krásně, obzvlášť za slunečnějších dnů. Je to přeci jen ta pravá farmářská zkušenost