ZÁCHRANA ŽIVOTA ZA 2500,-

Aneb nenechte se nikdy odbýt

 

Narodil jsem se se srdeční vadou. Už jako pár dní narozené miminko jem urychleně putoval na operační sál s nepříliš dobrými vyhlídkami. V rodině jsme o tom nikdy až tak moc nemluvili, ale údajně jsem měl naději na přežití v rámci procent. Nic slavného. Naštěstí, zlaté ručičky kardiochirurgů v Motole vykouzlily nejen záchranu mladého živůtku, prakticky neznatelnou jizvu (i když dlouhou téměř k polovině obvodu hrudníku), ale navíc i téměř plnohodnotný život pacientův.

Celé dětství až do své plnoletosti, chodil jsem na pravidelné monitorovací kontroly a vždy bylo vše v naprostém pořádku. Proto mě neskutečně štvalo, když celá moje rodina vždycky jenom opakovala, že se musím šetřit, nesmím se přepínat, atd. Časem jsem na tuhle mantru dostal skutečně alergii. Zvlášť pokud to znamenalo, že si nemůžu jít zahrát s klukama fotbal nebo hokej, a už vůbec dělat to pravidelně v organizovaném klubu. Maximum povoleného byl pro mě stolní tenis. Což na první pohled vypadá neškodně, ale trénovali jsme tam tak, že i dnes mě z toho bolí nohy, když si na to vzpomenu a ze švihadla mám doslova psotník.

Nutno dodat, že sportovní svět ve mně rozhodně žádnou ztrátu neutrpěl. Byl jsem rozený dřevák a naprostou absenci jakéhokoliv pohybového talentu jsem nahrazoval zarputilostí a houževnatostí. Ale člověk vždycky nemusí dělat jen to, na co má talent, že? Stačí věci dělat proto, že člověka baví a přinášejí mu radost.

Nástupem na střední školu a vzdálením se z dohledu, nastolil jsem režim jednoduše charakterizovaný myšlenkou, že srdce je sval a jako takový je třeba ho trénovat. Fotbal jsme mastili každý den, v pátky i mnoho hodin, o víkendu člověk zašel s klukama honit tenisák s hokejkami, nebo si jen zaházet na koš. Jo, tenkrát se to na sídlištích ještě dělalo. Nepotřebovali jsme mobily, e-maily, nic. Člověk prostě zašel na známá místa a tam vždycky někdo byl, s kým se dalo soutěžit. Pokud jste nenarazili zrovna na partu dospělých (což pro nás byli lidi už kolem 18 let), tam už to bylo složitější. Ale i ti nás občas přibrali mezi sebe, když jich bylo málo.

V dospělosti skončily i povinné prohlídky a jejich organizace byla čistě na mě. Musím se přiznat, že jsem k objednávání se na ně přistoupil více než laxně. Celý život jsem neměl jediný problém, a tak jsem to příliš neřešil. Nebylo to moudré, ale prostě to tak bylo. V posledních deseti letech jsem na vyšetření nebyl ani jednou, bohužel to musím přiznat.

Protože ale vysokohorská turistika a silniční cyklistika, tedy činnosti, kterým jsem posledních 10 let naplno propadl a provozoval je kdykoliv jen to bylo možné, nejsou pro tělo, neřku-li přímo srdce, zrovna pohodovou záležitostí, chtěl jsem mít jistotu a na vyšetření opět začít chodit. Zvlášť po expedici do Himalájí, kde jsem se dlouhé dny pohyboval ve výšce nad 5000 metrů a fyzicky zakoušel pomyslné dno sil, ale na druhou stranu definitivně pochopil, že tohle je přesně to, co mě napňuje, miluju to, a chci se tomu věnovat co možná nejvíc. Navštívil jsem tedy svého praktického lékaře s žádostí o žádanku na vyšetření.

Celé toto dosavadní uvedení do obrazu mělo za smysl jen a pouze vysvětlit, že z hlediska kardiologie nejsem úplně stejný pacient, jako zcela zdravý člověk. Jinak bylo ale úplně zbytečné, tak mi snad laskavý čtenář těch pár zdržujících řádků navíc odpustí. Podstata příběhu a jeho „poučení“, nebo chcete-li „morál“, začíná právě teď.

S žádánkou od svého praktického lékaře, mimochodem bývalého skvělého kardiochirurga, zašel jsem ihned na kardiologii. Zrovna tam nikdo nebyl, a tak jsem se vrátil domů s tím, že to vyřídím příští týden. Jenže bylo před expedicí na Lofoty, mraky práce a vyřizování, prostě na to nebylo ani pomyšlení. Přeci jen, nic urgentního to nebylo, jen prevence.

Jenže během našeho pobytu za polárním kruhem se po starém kontinentu naplno rozšířila čínská dobrota Covid-19, první vlna ze všech následujících vln, a na dlouhé měsíce paralyzovala naprosto všechno, včetně zdravotnictví. Situace se vyvinula tak, že kdo Covid neměl, nebo alespoň jeho příznaky, s tím se prakticky nikdo nebavil. A tak jsem svojí návštěvu kardiologie musel opět odložit, tentokrát více na neurčito. Alespoň že jsem si stihl nechat spravit nejakutnější záležitosti v dutině ústní. Holt zuby, pohroma huby.

Léto už vypadalo z hlediska epidemie růžově, ovšem měl jsem těsně před narozením synka, který přišel na svět v polovině srpna. Tudíž se opět přiznám, že na kardiologii prostě nebyly myšlenky. Zvlášť po onom narození. Permanentní stres – holt nám k prckovi zapomněli dát v porodnici návod –  neustálá únava, nevyspání, do toho práce…

V tu dobu se poprvé něco ozvalo, ale byl jsem k tomu hluchý. Přičítal jsem to právě únavě a stresu z miminka, k tomu letní horko, a tak jsem ignoroval náhlé bušení srdce a skoro až dusící nedostatek dechu během fotbálku s kamarády (tenkrát se to ještě smělo hrát). Po dvou minutách běhu jsem nebyl schopen pokračovat a musel pravidelně střídat. A to se mi nikdy předtím nestalo. Za týden se vše opakovalo, i když v menším měřítku, ale tím to také skončilo.

Asi 2 měsíce poté jsem prodělal onu moderní nemoc, jak říká můj kolega: in-vir. Ten nezanechal prakticky (naštěstí) žádné stopy a po 3 dnech v horečkách a dalších 4 dnech velké únavy jsem byl zdráv. Za další týden už jsem naplno trénoval a zanedlouho byl přibližně na stejné úrovni, jako před nemocí. Žádné následky jsem nepozoroval a přestože nemoc nabrala na jaře ještě nepředstavitelné obrátky co do počtu nakažených a hospitalizovaných, byl jsem v klidu.

V lednu to ale začalo. Při jednom fotovýšlapu jsem začal pociťovat zrychlený a hlavně intenzivní srdeční tep. Nic hrozného, žádná bolest, po pár minutách to přestalo. Následující dny jsem jezdil jako obvykle na trenažeru a byl klid. Jenže pak zase. To samé. Občas, znenadání, začalo mi bušit srdce jako vzteklé a pociťoval jsem, jako kdyby vyrovnávalo nějaký podtlak. Těžko se to popisuje, ale bylo to divné. Každopádně nic, co bych už někdy nezažil, a tak jsem byl stále v klidu. Následující den se to při tréninku stalo zase. Vždy jen na pár vteřin, ale už ve větším časovém úseku. A pak se to opakovalo ten týden ještě dvakrát.

Stále jsem neměl obavy, přičítal jsem to únavě a stresu, možná nedostatku cukrů při tréninku a zkoušel to vyřešit sám. Jenže se to ozývalo v následujících 2 týdnech čím dál častěji a prakticky už během každého většího pohybu a vypětí. To už jsem se začal obávat a urychleně se konečně objednal na kardiologii. A tady to teprve začalo být zajímavé.

Zavolal jsem do ordinace a během pár vět se snažil vysvětlit, že mám akutní potíže, žádanku k vyšetření, a že bych se chtěl objednat. Jenže mi bylo řečeno, že s žádankou musím přijít osobně. Dotázal jsem se, zda je to myšleno vážně, jestli skutečně musím dojít až do ordinace jen proto, že se chci dozvědět datum, kdy tam mám přijít znovu. Zvlášť v této době, kdy se všichni snaží jakýkoliv kontakt, i u lékaře, omezit na nutné minimum, a že bych mohl žádanku během dvou minut poslat na mail krásně barevně nascanovanou. Na to mi bylo řečeno, že „takhle my to neděláme“. Chtěl jsem protestovat ve smyslu doby a letopočtu ve kterém žijeme a úrovně techniky a komunikace, kterou díky tomu využíváme, ale včas jsem se zarazil, neboť jsem, doufám správně usoudil, že nas…t všechny ještě před svojí první návštěvou k ničemu nebude. A tak jsem se rezignovaně zeptal, kdy tedy mohu dorazit (bylo pondělí). A dozvěděl se, že v pátek!. Přeptal jsem se znovu, jestli opravdu musím čekat 4 dny jen proto, abych přišel s papírem, pomocí kterého si pouze vyřídím termín opravdové návštěvy. Sestra neochotně připustila, že tedy mohu příjít už i ve středu, když to tak pospíchá, že to tam vlastně budou taky.

Nastala středa, vydal jsem se tedy urychleně do ordinace. V čekárně téměř nikdo nebyl, a tak, když vyšla sestra, myslel jsem, že bude okamžik, než odsud zase odejdu. Jenže jsem se nemohl mýlit více, tak jednoduché to nebylo. Stačil jsem sice během pár vět nastínit o co jde, že mám žádanku, akutní potíže a potřebuji se nechat vyšetřit, jenže první co bylo, že jsem dostal vynadáno, jak je žádanka stará a že si s ní můžu akorát tak… zajít zpět ke svému praktikovi a vyžádat si novou. Dost nakvašeně jsem namítl, že jsme to už tedy v tom případě mohli vědět od pondělí, kdyby ovšem byl někdo schopen přijmout mail s její kopií v příloze. Navíc jsem argumentoval situací kolem lékařů během pandemií s tím, že nevidím důvod, proč by tato žádanka neměla plati jen proto, že nemá razítko z tohoto měsíce, že se přeci na věci nic nemění. K tomu jsem zahrál na city a zopakoval své obavy z akutních potíží, vždyť nic jiného nechci, než se prostě ujistit, že mi nic vážného nehrozí.

„Taky tady počkejte, zeptám se doktora“ vyřkla úsečně sestra a zmizela za dveřmi ordinace. Domluva s doktorem musela probíhat zřejmě vášnivě, neboť se dveře otevřely zase až po nějakých deseti minutách.

„Tak my vás teda vezmeme. Příjdete…“ vyřkla sestra podávajíc mi kartičku s psaným termínem. Poděkoval jsem, téměř se klánějíc, aby si to náhodou někdo ještě nerozmyslel a kvapně se vydal domů. Vyšetření mělo následovat za nějaké dva týdny, klasické ekg a echo.

Moje dva první dojmy z kontaktu s naší kardiologií byly bídné, a tak jsem začal pátrat po dalších alternativách. Někde jsem slyšel o vznikajících kardiocentrech pro sportovce, kde dělají mnohé testy a vyšetření aktivním lidem, kteří prostě mají lepší fyzickou kondici než je průměr, tudíž i trénovanější srdce. A naštěstí se to netýká jen profesionálních sportovců, objednat se může každý. Výsledkem pak mohou být odhalení skrytých vad, které vedou například k náhlým úmrtím (všichni známe případy kolabujících mladých fotbalistů nebo hokejistů končící nezřídka tragicky), nebo prostě jen ujištění, že je vše v pořádku. Vzhledem k horám a cyklistice jsem už delší dobu uvažoval, že bych se na některou z těchto klinik mohl obrátit a teď byl zřejmě ten ideální čas. Sedl jsem tedy k internetu a pátral po informacích.

Po cca dvou hodinách jsem rozhodl, kam budou mé kroky směřovat a napsal e-mail na zmíněnou kliniku. Měl jsem dobrý pocit a trochu se mi i ulevilo, neboť ať dopadnu u nás jakkoliv, proklepnou mě i odborníci, kteří mě nebudou brát jako co nejdříve obdavitelné zavazadlo překážející dalšímu v pořadí, a kteří zohlední to, že moje srdce prostě bude jiné, než osoby starší 60 let bez fyzických aktivit, které povětšinou docházejí ke klasickému kardiologovi. Nehledě už na výše zmíněnou vrozenou vadu a operaci.

Následujících několik dní se nic nedělo. Příznaky při tréninku se sice objevovaly, ale nepravidelně, až jsem měl dojem, že jsou spíše na ústupu. Jenže pak se to začalo stupňovat a já už si byl jistý, že tohle není nedostatek cukru ani únava, ale že mám problém. Ze specializované kliniky se mi zatím nikdo neozval, takže se mnou začal cloumat vztek, že přístup bude asi všude stejný. Stejně jsem to ale nevydržel a zavolal tam, vysvětlil v rychlosti svůl problém a čekal co bude dál. Příjemně mě komunikace překvapila, slečna na lince se mi během našeho hovoru omluvila asi 10x, že jim můj e-mail zapadl, navíc mě přesvědčila, že typ mnou zvoleného vyšetření by nebyl dostačující, že je lepší zvolit jinou, komplexnější variantu atd. Přestože nově navrhované vyšetření bude mojí šrajtofli stát něco kolem 2500 korunek, neváhal jsem ani chvíli a souhlasil. Balíček vyšetření totiž především zahrnoval vyšetření při zátěžích na rotopedu, což bylo to nejdůležitější. To mi naše kardiologie rozhodně nabídnout nemohla. A když jsem během krátké chvíle měl termín na příští týden, jásal jsem. Jak by zvolal jeden můj oblíbený sportovní komentátor: „A ono to půjde a né že né!“.

Nadešel den vyšetření na naší kardiologii. Objednán jsem byl sice na přesný čas, ale jakmile jsem pohledem prolétl celou čekárnu, bylo jasné, že není šance. Právě bylo postaráno o celý můj dopolední program. Když jsem asi s pětačtyřicetiminutovým prodlením dostal pokyn k přesunu do ordinace, snažil jsem se v rychlosti opět vysvětlit, o co jde. Celkem jasně jsem byl okamžitě umlčen „To si nechte pro doktora, já vám natočím ekg“. Poslechl jsem, ulehl a zmlkl. Jak jsem však byl překvapený, když jsem po ekg dostal pokyn se obléknout a opustit ordinaci! Logicky jsem očekával, že další vyšetření bude následovat okamžitě, u doktora. Ovšem, pochopitelně jsem se mýlil, bylo potřeba ještě jednou zaujmout místo v čekárně. Velice laskavě jsem ještě poprosil sestru, zda by bylo možné mi změřit tlak, že by mi to velmi pomohlo pro můj vnitřní klid. „To nemáte v žádance, nashledanou.“ Byla odpověď nepřipouštějíc jakoukoliv další diskuzi. Stihl jsem při odchodu ještě nakvašeně prohodit „dyť to zabere asi 30 vteřin, fakt díky“ a vyšel ze dveří.

Druhé čekání bylo již o něco málo kratší, po cca 15 minutách jsem byl povolán k nejvyššímu. Tedy co se hierarchie na kardilogii týká. Už trošku s obavami jsem začal opět vyprávět, proč jsem přišel, nechávajíc krátkou pauzu ihned po úvodu, očekávajíc další přerušení a pokyn k umlknutí. Nic z toho se však nestalo. Doktor mě vyslechl, krátce se mnou podiskutoval o problému, dokonce kladl doplňující otázky, prostě působil na mě velice sympaticky. Ne však na dlouho.

Vyšetření skončilo, doktor vše zhodnotil prakticky stylem, kterého jsem se podvědomě obával. Nejdříve na mě vysypal spoustu odborných termínů, pak řekl, že mám srdce o něco větší než je obvyklé (jaké to překvapení) a že se mám vyvarovat extrémní zátěži. Tím to pro něj bylo uzavřené. Poptal jsem se s vstřícným úsměvem, co myslí extrémní zátěží a jestli by mi vše mohl bleskově shrnout, že jsem všemu neporozumněl. Extrémní zátěž je totiž celkem nespecifické vyjádření, pro někoho to může být 2 patra po schodech s taškou nákupu, pro někoho šestihodinový výšlap na kole. Chtěl jsem prostě znát alespoň přibližně něco, čeho bych se chytil. Skoro jsem až nadskočil úlekem, když jsem dostal úsečnou odpověď skoro až zvýšeným hlasem „Ne! Na to nemám čas, vysvětli vám to sestra!“ Vymáčkl jsem ze sebe pozdrav na rozloučenou a vypadl ze dveří, ještě ne zcela chápající, čeho jsem byl právě svědkem.

Čekal jsem dalších deset minut na sestru, která se objevila s kartičkou v ruce, kdy mám přijít znovu. Dostanu 24 hodinový snímač na srdce a uvidí se. Poprosil jsem tedy sestru, jak sám doktor řekl, jestli by mi mohla říct, co do té doby mohu dělat a co ne. Na to mi opáčila. „No to já nevím, to vám musí říct doktor“. Namítl jsem, že ten mě právě vyhodil ze dveří s tím, že mi to řekne ona. „Tak počkejte, já se zeptám,“ reagovala a zmizela opět na pár minut ve dveřích. Když pak přišla, dozvěděl jsem se „Doktor vám to prý už řekl. Máte se vyvarovat extrémní zátěži“ a šmitec. Stihl jsem se ještě podívat na kartičku s dalšími termíny a zjistil, že na holter budu čekat měsíc a další 2 týdny na výsledky.

Musím se přiznat, že jsem měl při odchodu skoro slzy v očích. Přeci jen, byl jsem už opravdu nervózní z toho co mi je, navíc zjistit, že se nejbližších minimálně 6 týdnů nedozvím vůbec nic a navrch takové zacházení, to byla síla. Ještě že jsem měl v ruce termín vyšetření na sportovní klinice už za pár dní.

Zbývající dny jsem nechtěl dráždit hada bosou nohou, a tak jsem si šel jen maličko protočit nohy, prakticky s žádnou intenzitou, přesně podle instrukcí. Pokusil jsem se o to 2x, jenže to, co srdce začalo vyvádět, to už byl opravdu alarm. Během vteřin se tepová frekvence měnila o desítky úderů, totální chaos. A tentokrát už to nepřestalo jakmile jsem se přestal hýbat, ale mnoho desítek minut potom. Graf práce srdce pak připomínal nádherné vrcholky Karákoramu, nikde žádná pravidelnost, jen prudce nahoru a dolů. Rezignoval jsem tedy na jakýkoliv pohyb a zkusil alespoň procházku po městě. Jenže s naprosto stejným výsledkem. Vážně jsem se začal bát.

V pondělí následujícího týdne jsem byl v 9 ráno připraven na klinice sportovní medicíny. Velice příjemní lidé, vše v klidu, v pohodě, otevřený dialog. Někdo konečně poslouchal co mi je a snažil se přijít na sparávnou diagnózu a léčbu. Kromě toho jsem vzhledem ke svému pohybovému aparátu dostal ihned žádanku i na rehabilitaci + další doporučení. Ani jsem si neuvědomil, že mám za sebou 2 hodiny vyšetření, během kterého, při jízdě na rotopedu, začala ta největší arytmie, kterou jsem dosud zažil. A nepřestávala ani desítky minut po tom, co jsem slezl ze sedla. Na to doktorka operativně reagovala, domluvili jsme další vyšetření za cca 90 minut. Opravdu se o mě někdo staral. Žádné číslo v pořadníku, prostě komplexní péče, okamžitá reakce na výsledky.

Do dalšího vyšetření se vše naštěstí uklidnilo. Dostal jsem přesnou diagnózu a přesné instrukce, co dělat do dalšího vyšetření, které se okamžitě domluvilo za 2 dny. Tam jsem se definitivně dozvěděl, že mojí diagnózou je fibrilace síní a bude potřeba operace. Dělám si legraci z toho, že jsem byl během jedné věty pochválen za svou fyzičku při zátěžových testech, aby mi v té samé větě byla zakázána jakákoliv další fyzická aktivita.

Strašně moc se mi paradoxně ulevilo. Konečně jsem věděl, o co jde, a navíc to, že je to celkem běžná záležitost (ne už tolik v mém věku), kterou je v mém případě lepší odstranit operací. Navíc jsem měl přesné instrukce co dělat kdyby se stalo to, či ono. Stihli jsme během následujících několika dní nespočet dalších potřebných vyšetření, vše po objednání během pár dnů, včetně dvoutýdenního holteru, který mi byl poslán kurýrem den po zažádání. Naorosto jiný přístup

Fibrilace síní sama o sobě není nebezpečná. Nebezpečí na ní tkví v tom, že pokud se spustí arytmie,  nepřestává, a krev díky tomu neproudí tak jak má, může se v srdci utvořit sraženina, které může velmi rychle doputovat až do mozku a tím způsobit smrt. Neví se co bylo v mém případě spouštěčem, údajně to mohl být i prodělaný Covid. Průběh však byl opravdu velice rychlý, během pár týdnů se z drobného zabušení srdce vyklubaly silné intenzivní arytmie – ta zatím poslední trvala 13 hodin.

V době, kdy mám za sebou všechna vyšetření a víceméně čekám již jen na termín operace, bych u nás na kardiologii neznal ještě ani výsledky z holteru. A tohle čekání mě mohlo zabít. Ne proto, že bych sportoval jako by se nechumelilo, ale proto, že se další arytmie mohla klidně spustit třeba při dobíhání tramvaje, nebo čistě vynesení zmíněného nákupu do druhého patra. A protože bych neznal diagnózu a protože ty arytmie nejsou nijak nepříjemné ani nezpůsobují jakoukoliv bolest, rozhodně by mě kvůli tomu nenapadlo volat záchranku, nebo jet na pohotovost do IKEMu, aby jí zastavili elektrickým šokem. Mezitím se mohla udělat sraženinka a schluss.

Vyšetření na klinice sportovní medicíny mě sice stálo 2500 korun, ale jsem v nejlepších rukou. Navíc takovou cena za možnou záchranu života by zaplatil každý, a rád. Nebo ne?

Dlouho ve mě hlodal vztek z přístupu kardiologie u nás na poliklinice a reálně jsem zvažoval i nějakou oficiální stížnost, možná i žalobu. Ne proto, abych se mstil, ale proto, aby se tohle nemohlo stát nikomu dalšímu. Upustil jsem vnitřně od takové varianty a rozhodl se namísto toho svůj, i když dost osobní, příběh zveřejnit. Oslovit tím všechny, koho jen mohu, aby si dávali pozor. Aby, pokud si nebudou jistí péčí, kterou u lékaře dostali, se sami snažili aktivně hledat řešení. V mém případě spočívalo jen v nalezení vhodné kliniky a správného vyšetření. A aby se třeba i o tento příběh podělili, sdíleli ho, třeba zachrání někoho dalšího.

Mám výhodu věku, rozumím a umím využívat moderní technologie. Ne všichni to však svedou, zvláště starší lidé. Je pro ně svaté, co řekne doktor. Proto dávejte pozor nejen na sebe, ale i na své blízké, zkuste to. Můj příběh snad bude mít za pár měsíců šťastný konec. Snad zase budu moct jezdit na své milované hory, jezdit na kole, jít si zaběhat. Ale nemuselo tomu tak být. Odteď ale vím, že nebudu podceňovat žádné zdravotní komplikace a budu pravidelně chodit na preventivní vyšetření. Nejen se srdcem. I kdybych si je měl platit. Protože 2500 korun za záchranu života opravdu není moc.

Zvažte to i vy, prosím. Zvlášť v této době, kdy to vypadá, že existuje jen jediná nemoc na světě.