Výstup na Rysy

Tuhle fotografii jsem pořídil v Tatrách v roce 2009 a dodnes ji považuji za úplně první, která snese přívlastek krajinářská. Přestože byla pořízena z ruky za pochodu, má pro mě svojí atmosféru a dalo by se říct, že tou to vše začalo.

Jak vše okolo výpravy do Tater probíhalo ohledně výbavy, znalostí, plánování a focení, popisuji detailněji v knize ALPY – 200 DNÍ PRONÁSLEDOVÁNÍ SVĚTLA a nebudu se proto opakovat. Dnes se ale chci podělit o zážitky přímo z výstupu na Rysy, tedy přesně ze dne, kdy tato fotografie vznikla. Ten začal odjezdem v 6 hodin ráno a sliboval opravdu předlouhé a přehluboké zážitky. Už jen to, že jsme museli do výchozího bodu dojet vlakem, poněvač v Národním Parku by můj prskolet škodil ovzduší, připomínalo dobrodružství dětských let. Ovšem to jsem ještě netušil, že samotná cesta od vlaku do míst, kde se teprve vůbec začne stoupat, by vydala na samostatný výlet. Už ráno jsem proto tak nějak tušil, že sestup zpět bude vykonán pouze na skryté rezervy sil a morál.

První zastávku jsme udělali na chatce u Popradského plesa, kde jsem neváhal, a vyběhl kolem břehů fotit. Poprvé v životě jsem tak viděl jak vypadá ranní atmosféra v horách. Nebyl to sice přímo východ slunce, ale jitro se tomu dá říct. Jen mi tak nějak vadil lehký opar válející se nad vrcholky stromů a vlastně tak trochu po celé kotlině. Ten jsem z katalogů cestovek neznal a trápilo mě, že díky tomu nejsou fotky tak křišťálově čisté jako předchozí dny po poledni.

Výstup probíhal harmonicky a v pohodě, odpočinková zastávka pak byla učiněna u Žabích ples. A musím říct, že to bylo asi nejkrásnější místo, na kterém jsem do té doby byl. Jistě by mi bohatě stačilo tu zůstat, užívat si krásné počasí, fotit a už se dál netrápit výstupem. Jenže parta zavelela jít dál, a to byla hrozba, které jsem musel ustoupit. Čímž se můj osud definitivně zpečetil. S odstupem si už přesně nepamatuju návaznost událostí minutu po minutě, dokonce některé úseky chybí v paměti úplně, ale pocity a vzpomínky jsou ještě i teď, při psaní těchto řádků, neskutečně živé.

První jištěné úseky myslím nenadělaly žádnou paseku ani na těle, ani na duchu. Čekal jsem to zřejmě horší a velice mi pomáhalo, že se tam škrábalo více plazů v horším psychickém stavu než jsem byl sám. Za odměnu jsme se tak zdrželi v chatě Pod Rysmi a já jsem navštívil proslulou kadiboudu. Nevím jestli ji někdo znáte, ale ja to ta na okraji skály, kde se člověk z toho pohledu zaručeně pos.., i když se mu nechce. Odtud jsme pak zahájili závěrečný útok na vrchol. Dost mě mrzelo, že ve chvíli, kdy jsme se dostali dostatečně vysoko, údolí se rázem zahalilo do mlhy. Mělo nás to zřejmě varovat, ale nestalo se tak. Pokračovali jsme dál, každý svým tempem. A pak to přišlo. Přes vedlejší hřeben se převalila černá kupa čehosi, a v mžiku, snad opravdu během 2 nebo 3 minut, proměnila den v noc. Navíc se zvedl vítr a z nebe se sypaly kroupy, déšť a jiná vodní skupenství. To vše doprovázené zvukovými efekty, které poučeným stačí k tomu, aby se vydali na pokorný ústup. Ne tak naše skupina a desítky dalších, zřejmě stejně zkušených, kteří jsme nemoudře šli dál.

Kamarádi už byli na vrcholu, já pár desítek metrů pod nimi, když se ke zvukovým efektům přidaly i ty světelné, a to povážlivě blízko. V tu dobu jsem nahlas usoudil, že toho mám dost a mizím k chatě. “Ideme ďalej! Nemôžeš povedať že si bol na Rysoch a nevylézt na Rysy!!” volal na mě domorodý Slovák a trošku mě nahlodal. Přesně o pár vteřin později však nebeská pekelně rychlá skluzavka udeřila pár set metrů od nás do hřebene zmíněných Rysů a uvolnila celkem slušnou zásobu kamení, která se dala v pohyb směrem do údolí. To už stačilo i těm nejotrlejším a všichni jsme o překot prchali k chatě. Kdybych neměl srdce v kalhotech, a v tu dobu pravděpodobně až v botách, bylo by jistě nadmíru zábavné sledovat ostatní. Někteří se pohybovali něčím co připomínalo přískoky, nejisti si tím, zda-li je bezpečné běžet nebo ne, a vytvořili tak dost ojedinělý styl. Ti další pak zakleklali při každém zablýsknutí a schovávali hlavu do dlaní. Většinou zhruba tak 2 vteřiny po záblesku samotném, tudíž rozhodně včas. Byli jsme zajímavé seskupení, ale díky zásahům zhůry jsme všichni bezpečně dosáhli chaty.

Chata ale v tu dobu naprosto praskala ve švech. Ti rozumnější a zkušenější zabrali svá místa včas a na nás, horská batolata, zbyl jen přístřešek venku. Byl sice krytý jakousi střechou, ovšem jen pro ty, kteří se do něj dokázali vměstnat. Ti ostatní se krčili na větru a částečně dešti, jen zpola chráněni. Byl tu ale velký pocit bezpečí oproti okamžikům před několika minutami, což zřejmě způsobilo, že moje tělo pomalu opustil adrenalin. A přesně v tu dobu jsem se nekontrolovaně roztřásl zimou. Vše co jsem měl na sobě bylo beznadějně durch, rezervní věci už dávno v batohu propocené, nepromokavá bunda v tu dobu pozbyla svůj smysl a zaručeně nepromokavé kalhoty, to byla první část oblečení, která vodní sloupec neustála.

Nepamatuju si, že by mi někdy bylo v létě tak strašně. Doslova jsem nebyl schopen se pohnout, jen jsem se třásl a nebyl schopen ani zatnout ruku v pěst. Nemám tušení jak dlouho to trvalo. Ani dnes netuším, proč jsem si všechny rezervní hadry převlékl ještě před vrcholem. Nepamatuju si, jestli jsme se po nějaké době dostali do chaty, nebo ne. Vlastně ani nevím jestli jsme byli pod přístřeškem všichni čtyři. Nemám ponětí, jestli jsme vyšli zpět za deště, jestli ještě bouřilo, nebo co se vlastně dělo. Paměť se mi vrací v záblescích v místě řetězů, kde nastalo zdržení, neboť se desítky a stovky snažily dostat dolů, ovšem někteří více než nemotorně, čímž vznikal slušný špunt. Vím, že jsme se rozdělili na dvě různě rychlé dvojice. A dnes mám pocit, jako kdyby cesta zpět k Popradskému plesu byla trvala jen pár minut. Nemohla, pamatuju si zároveň celkem slušnou únavu a bolest, a taky si pamatuju, že jsem se málem rozplynul blahem, když jsem se zase začal potit. Jak je to vše relativní.