2010 – Poprvé v horách v Rakousku
Po legendární výpravě na Slovensko bylo potřeba zážitky řádně vstřebat a utřídit. Jasné bylo jen to, že do hor se rozhodně vrátím. Přemluvil jsem k tomu kamaráda Martina a vyrazili jsme do okolí Zell am See, kde jsme si užili i neskutečný příběh při pořizování této fotografie.
Ubytování bylo zamluveno od sobotního rána, a tak jsme vyjeli na noc. Vybaveni klasickým atlasem Evropy s kroužkovou vazbou v měřítku takovém, že okresní silnice si člověk mohl spíš domýšlet než je identifikovat, velmi bídnou představou o tom kam jedeme, ale spoustou nadšení jsme vyrazili vstříc tmě. Přestože klasická navigace byla v tu dobu finančně nedostupná a dotykové telefony výsadou technických nadšenců, dorazili jsme na místo celkem v pohodě. Zaparkovali před ubytovacím zařízením asi v 5 ráno a šli spát. Martin se alespoň namáhal se složením sedačky, já jsem to zalomil v sedě. A za pár hodin už nás budilo sluníčko. Ubytovali jsme se a hurá na první výlet!
První výlet jsme naplánovali dokonale. Nejdříve bylo třeba zajet do centra Kaprunu a objevit obchod s turistickým zbožím, rozumněj pohledy. Ty jsme pečlivě prohlédli, zvážili co se nám líbí, a pak zakoupili mapu s přiloženým miniprůvodcem a fotografiemi. Podle té jsme pak doplňovali fotogenická místa v našem itineráři. Úkol zněl jasně – co nejvýš na co nejlepší výhledy. O tom nebylo třeba vést dlouhé hovory, ovšem malinko se nám tu střetlo pojetí. Totiž varianta chodící a varianta lanovková. Druhá zmíněná, fanaticky podporovaná Martinem, nakonec zvítězila. Filozofie stihnout toho co nejvíce na úkor našich šrajtoflí se začala naplňovat vzápětí. Sedli jsme do auta a projížděli podle mapy okolí.
Krátce po poledni jsme již seděli v první lanovce. Nechali se vyvézt do kopců a jali se objevovat okolí. Dokonce jsme u toho chvílema i chodili! Jako blázni jsme cvakali za toho „nejlepšího“ světla vyjevení jak krtek na kalhoty. Byli jsme limitovaní časem odjezdu poslední lanovky, ale díky tomu jsme stihli najezdit další desítky kilometrů v údolí hledáním nějakých vysokohorských silnic, které bys nás bez práce dostaly dostatečně vysoko pro focení západu slunce. Jenže se schylovalo k bouřce. Neměli jsme dostatek odvahy zůstat venku, a na další hledání už po celodenním pobytu na slunci a probdělé noci nezbylo dost sil. Tuhle parádní fotografickou příležitost jsme si tedy nechali uniknout a raději uspořádali válečnou poradu u večeře. Vydatně jsme pojedli, otevřeli mapu a začali zkoumat, kam pojedeme na východ. Opět nezvítězila chodecká sekce našeho týmu, a to se nám mělo stat osudným.
Brzy ráno jsme tedy vyrazili. Podle mapy a plánu ze včera vyhledali polní cestu, dostatečně širokou pro průjezd tanku. Kousek za vesnicí se cesta lehce zúžila a začala stoupat. Stále nikde žádná závora, žádný zákaz vjezdu mařící naděje na bezpracné dosažení vyhlídkového bodu, a z toho jsme měli věru radost. Sice mezitím skončil asfalt, ale to nás nemohlo rozhodit. Cesta byla stále v perfektním stavu, opět o něco zúžená, ale pořád dostatečně široká. A najednou už nebyla. Zbylo místo pro jedno auto, jednou za čas nějaký úhybný prostor, ale na otáčení nebylo ani pomyšlení. Přibylo výmolů a kamenů a brzy jsme jeli po tankodromu v Sarajevu. Jeep by neměl s tímto cvičištěm potíž, ovšem moje krabice značky Ford už byla na hranici možného. “S..u na to, dál jdeme pěšky!” rozhodl jsem razatně.
“To nemůžeš, tady jestli se zastavíš, tak už se nerozjedeme! Stejně se nemáš kde otočit. Nahoru je to ještě dlouhý, tam nestihneme dojít! Musíme jet jestli to nechceš couvat dolů!”
Pod tíhou argumentů Martina, na smrt vyděšeného představou brzké ranní procházky do kopce jsem pokračoval ještě pár desítek metrů. A pak se ozvala rána jako z děla. Auto jelo dál, ale z podvozku se ozýval neskutečný kravál. Nechápal jsem co se děje, srdce se zastavilo a měl jsem lehce nahnáno. Naštěstí se jako na zavolanou za další zatáčkou objevil odstavný prostor pro vyhýbání aut, kde jsem okamžitě zastavil. Vyběhli jsme ven, lehli pod auto a zkoumali rozsah napáchaných škod. I mě, technikovi na úrovni prvňáčka stavějícího jeřáb ze stavebnice Merkur bylo jasné na první pohled, co se přihodilo. Trubka od výfuku rozpolcená vedví, jedna část visící pod podvozkem vláčená po zemi, druhá naštěstí na svém místě. Vypadalo to, že řádné kapaliny nikde neunikají a to mě trošku uklidnilo. Řiť byla sice pořád řádně sevřená, ale věřil jsem, že se alespoň zpět do vesnice nějak dostaneme.
“Přeci nepůjdeme dál pěšky, to je hrozně vysoko nad ty stromy!” pronesl Martin, jako kdyby se právě nestalo nic horšího než zajíc přeběhnuvší přes silnici. Byl zcela pohlcen svou chodící noční můrou a zřejmě mu nedocházela závažnost situace. Ukázal jsem na místo pod námi, kde se stromy mírně rozestupovaly, a bylo odsud jakžtakž vidět do údolí. Naštěstí to pochopil a následující desítky minut jsme trávili zde. Nebyla to nijak extra velká sláva, přeci jen slunce bylo schované za dalšími kopci, ale byli jsme nad mraky utvořenými včerejší bouří a deštěm. Válely se po údolí i po stromech, a nám se povedlo udělat asi první opravdové krajinářské fotky v životě.
Asi za hodinu jsme s lomozem svatební kolony sjížděli zpět do údolí vstříc dalšímu dobrodružství. V asfaltu níže jsme za sebou nechávali celkem slušnou rýhu. Říkal jsem si, že kdybychom jeli ještě jendou zpátky, mohli by tu běžkaři jezdit i v létě. Netušili jsme, jestli dříve najdeme autoservis, nebo se z toho hluku zblázníme Ale peklo nad námi drželo ochranou ruku (asi je tam hodně fotografů) a prakticky po pár kilometrech jsme skutečně objevili kýženou budovu. Samozřejmě zavřenou, byl víkend. Zběsile jsem pendloval po dvorku a hledal živáčka. I to se nakonec povedlo, pána jsem téměř za ruku dotáhl k cestě, vehementně ukazoval na naší stříbrnou samohrajku a perfektní Němčinou vysvětloval: “kaputt!” “zerbrochen!”. Pán to okamžitě pochopil, zavrtěl hlavou a ukazoval dál po cestě. Něco nám Německy vysvětloval, ale z vodopádu slov jsem pochytil prakticky jen dvě: “geschlossen” a “servis”. Briskně jsem si domyslel a dopřeložil zbytek s tím, že asi má opravdu zavřeno, ale po cestě je další servis. Inu, museli jsme kapitulovat, nasednout do samohrajky a po otočení klíčkem v zapalování spustit další heavy metalový vál.
Netušili jsme, kolik může být v takové malé vesničce servisů. Bude to vypadat že si vymýšlím, ale nevyprávím nic než pravdu. Předchozí scéna se totiž opakovala ještě třikrát. Respektive 2x, protože ve třetím případě jsme živáčka ani nenašli. Teprve u posledního záchytného bodu jsme došli spasení. Odstavili tu auto, vběhli dovnitř, rukama nohama vysvětlili co je třeba a navíc zjistili, že provozní umí alespoň pár slov Anglicky. Musel to být věru nádherný pohled ze kterého by měl jistě radost i pan Čejka, kterak jsem prakticky pouze mimicky za pomocí hekání a soptění naznačoval, že je potřeba auto zvednout, podívat se pod podvozek a naznačoval zlomený výfuk. Dneska lituju, že to Martin nenatočil.
Ukázalo se, že pánové v tomto servisu jsou fachmani. Řekli OK., vzali auto na zvedák, kus trubky a svářečku a za 2 minuty bylo auto v lepším stavu než před cestou z Prahy. Mimochodem, bez jakéhokoliv zásahu trubka funguje dodnes. Pak už jen řekli “vierzig euro”, já jsem jim podal svých 14, oni se smíchem zakroutili hlavou a opakovali “vierzig”. Mě málem kleplo, ale podal jsem jim jejich 40, ve kterých bylo započítáno snad i kutání onoho trubkového materiálu v dolech v Argentině, a s díky jsme opustili servis.
Šťastní že máme epizodu zdárně za sebou, vydali jsme se dobývat ledovce. Opět tedy především pomocí lanové dráhy, ale dostali jsme se nad 3000 m. Pravda, malinko se nám točila hlava a někteří byli překvapeni zimou panující v království sněhu a ledu, ale výhledy to byly parádní. Udělali jsme nějaké fotky, po vzoru japonských turistů pěkně z vyhlídkové terasy, a půlka z nás považovala věc za vyřízenou. Ta druhá půlka, hádejte kdo, se rozhodla projít se pěkně pěšinkami po ledovci. Tím se pobyt ve vysoké nadmořské výšce o něco prodloužil, ale ti, kdo čekají další patálie, budou tentokráte zklamáni. Šlo pouze o bezpečnou krátkou procházku okolím a jediná nepříjemnost byla zima na nohy.
Jinak ale byl tenhle prodloužený víkend z hlediska zážitků k nezaplacení. A to doslova. Nejen kvůli opravě auta, proježděnou ropou, lanovkami a poplatky, ale i fotografickými poznatky.
