První Švýcarsko – 2011

Netrvalo dlouho a po první zkušenosti z Alp nabyté v Zell am See, splnil jsem si jeden z cestovatelských snů. V dnešní době už se mi téměř nechce věřit, jak punkově to proběhlo…

Pár týdnů před dnem D, jsem se svojí krabicí na kolech podnikl více než 500 km výlet za hranice naší domoviny, nach Deutschland, oslavit narozeniny svého kolegy a kamaráda. Cestu jsem si náležitě užil tam i následně zpět a prozřel jsem tudíž, že vzdálenost není překážkou ani pro stroj, ani pro strojvůdce, a jsme prakticky libovolně dlouho schopni spolu cestovat. To však ještě samo o sobě nebylo tím hlavním a jediným impulsem pro výpravu do země helvétského kříže. Ten se dostavil v podobě totální malomyslnosti. Návrat ze země hojnosti, krajiny, kde i tráva je zelenější a dálnice rovnější, lidé se na ulici zdraví a výplatní pásky svádí k úsměvu, nikoliv pláči, mě ponořil do stavu mysli ne nepodobného depresi. Pojal jsem podezření, že jediná cesta z tohoto stavu je emigrace. Na tu jsem si ale ještě netroufnul, a výsledkem tak byla dokonale nepřipravená, samozřejmě totálně rebelsky punková úniková hra.

Den před odjezdem jsem seděl v obýváku s kamarádem, který mi pomáhal s webovými stránkami. Nějak přišla řeč na víkend a konverzace se stočila k nezapomenutelnému dialogu, nutno poznamenat že bez jediné kapky alkoholu: „Pěkně mě to tady s..e, zítra odjíždím do Švýcarska.“ „A kam jedeš?“ „Nevim.“ „Kde budeš spát?“ „Nevim, nejspíš v autě.“ „Jak to tam funguje, máš mapu?“ „Nevim, mapu nějakou koupim na benzínce.“ „Ty vole, jedu s tebou!“ Čímž byl obchod uzavřen, bylo už jen třeba koupit nabíječku na noťas do auta, aby se dalo po cestě pracovat a ujednotit čas a místo odjezdu. Vše ostatní už mělo přijít samo.

A tak se stalo. Příští den už jsme seděli v autě směr Lindau, vybaveni nějakou hotovostí, autoatlasem hrdě se honosícím názvem Alpy, spacákem pro lepší spaní v kufru, a pramalou představou o tom, kam to vlastně jedeme. V noci po cestě jsme na pár hodin hodili šlofíka a brzy ráno bez potíží překročili hranice. Jsem tu! Poprvé v životě, moje vysněná země! A dojel jsem sám, vlastním autem! Měl jsem sice z noci řádné otlačeniny, ale najednou ve mě bylo tolik energie!

Dojeli jsme do Kostnice. Proč vlastně nezačít nějakým historicky významným místem a neodstartovat poznávačku Švýcarska okamžitým přejezdem hranic zpět do Německa, že. Navíc nebylo  potřeba ani tolik času, aby první představa o tom, jak zaparkujeme a projdeme si malebné městečko v zemi hojnosti, padla. Což o to, zaparkovat by bylo kde, ale všechno bylo placené, a to se nám, Čechům (chudým), moc nechtělo. Všude navíc bylo jaksi šedivo, pravá podzimní deka. To na náladě lehce ubíralo, chtěl jsem přeci především fotit. A tak jsme popojížděli pomalu dál, hledajíce místo k parkování zadarmo, až jsme byli venku z města  v okamžiku i ze státu. Vracet se nemělo cenu, ani jsme po tom extra netoužili, bylo však třeba vyřešit potíže s počasím.

V té době (a ještě pár let potom) jsem o předpovědi počasí neměl ani ponětí. Přesto moje zkušené meteorologické oko vyhodnotilo, že mlha je inverzní, a je proto třeba dostat se co nejdřív nad ní. Jistě tam čeká modrá obloha, slunce a barevný podzim. Výš, to prostě znamenalo najít v mapě nějakou oblast, která je víc hnědá než ta, kde jsme zrovna teď, a vede k ní nějaká cesta. S mapou v měřítku našeho atlasu to bylo zadání obtížnější než se na první pohled zdálo, neboť identifikovat v něm okresní silnice nebylo prakticky možné. K tomu bylo třeba pečlivě se vyhýbat dálnicím. Ale kolega spolujezdec se činil seč mu síly stačily a po pár hodinách nad námi skutečně začalo prosvítat slunce. Sice si myslím, že v tu dobu svítilo už i v Kostnici, ale nebudu si zbytečně brát iluze a pocit z dobře vymyšleného řešení.

Udělal se krásný den. Stvořený pro focení podzimních barev. Neustále jsme popojížděli, zastavovali, procházeli se a objevovali. Byl jsem jako dítě z cukrárně, kmitající od jednoho regálu k druhému a všude objevující něco ještě lákavějšího než u předchozího. Nemohl jsem se toho nabažit, bylo to něco jako euforie a nekonečné štěstí. Některá městečka a vesničky jsme projeli víckrát, to jak jsme neustále objevovali nové cesty a snažili se nějak rozumně orientovat podle atlasu. Nepamatuji si ani jedno z těch jmen, ale bylo to nádherné. Užívali jsme si to a den rychle utekl. Bylo načase vymyslet, kde a jak přespíme..

 

Pokračování příště 😊