Pohlednice z Algarve – 9.6.2021

A začínáme typickou portugalskou večeří! 😊 Jsem totiž tak utahanej, že už si netroufám sednout za volant ani jít někam dlouze posedět u čerstvých mořských plodů (jinak než dlouze to tady nejde). Bydlím tedy trochu ve vnitrozemí, takže tak čerstvé by zase nebyly, moře jsem zatím viděl jen z letadla.. Ale jsem na místě, prošel jsem všechny covidově-kontrolní pasti a kvalifikoval se k 2 týdnům tropické zahálky.

Budíček dnes ve 2.45, ve 3.03 odjezd z parkoviště směr Vídeň. Cesta v pohodě, Covidové kontroly na hranicích cca 8 minut zdržení, zácpa ve Vídni nějakých 12, ale ty jsem zase získal hladkým průjezdem celé D1, takže zaparkování vozu na letišti proběhlo o 3 minuty dříve než byl plán! Dokonce i vzdálenost parkovacího místa od letiště souhlasila s údaji, které jsem dostal, takže necelých 500 metrů, pohodička. Jenže prospekty už neuváděly, že se ještě musí projít prakticky celý komplex letiště, takže 10 km navíc 😊

K check-inu jsme dorazili s nadváhou. Já 10 kg, kufr 5,3 kg, suma sumárum 55 EUR navíc ještě před odletem. Trochu jsem s tím počítal a ani moc nediskutoval, 5 kilo se ani moc ukecat nedá. A ještě že kasírovali jen kufr, na svoje kilča už bych asi neměl..

Let byl parádní, hladký odlet i přístání, ani jediná turbulence. Takhle bych to prosil pokaždé! Hladší let si asi nepamatuju. Ovšemže ne, každý si přeci pamatuje ty divoké, to co bylo v pohodě není třeba ukládat do paměti. Tak alespoň zaznamenám vzpomínku sem, abych příště věděl.

Portugalsko mě přivítalo jižanskou maňánou, jinak to ani nejde. Nejprve mi tedy na pásu dorazil otevřený kufr, což mě dost vytočilo a vyděsilo, na první ohledání však byly všechny „cennosti“ v pořádku na svém místě a mohu to potvrdit po večerním rozbalování i u všech ostatních „necenností“. Asi jim tam na radaru pípaly rezervní baterky, tak to museli zkontrolovat.

Nějaká kontrola očkovacích certifikátů, Covidových testů a především vstupních registračních formulářů pro vstup do země, k jejichž vyplňování mě RyanAir upomínal co dva dny a kontrolovali je dokonce i ve Vídni na letišti, sem ještě nedorazila. Nezájem, klídek.

Ten tedy bohužel panoval i na stanovišti, kde mě měl očekávat zřízenec společnosti pronajímající mi auto. Zřízenců tam pár bylo, pravda, jen jaksi se špatnými logy. Takže jsem to po 15 minutách vzdal a vydal se na shuttle bus, který mě dovezl přímo ke zdroji. Vyjít z letiště byla překvapivě práce na 10 minut, neboť nějaký recesista uzavřel východové dveře a nacpal do nich ceduli se šipkou vlevo, upozorňující, který že východ se má místo tohoto použít. Dokodrcal jsem se k němu a tam stála úplně stejná cedule, jen se šipkou vpravo. V tu chvíli jsem si říkal že mám pech, že zrovna otevřeli původní vchod a zavřeli tento a jako blbec jsem pozásluze celé kolečko ještě jednou zopakoval než jsem nasupeně vyhledal třetí dveře asi o kilometr dál (ale funkční). Takže už vím, že se to neděje jen v groteskách, a doufám že mě u toho nikdo nepozoroval 😊

Čekání na pronajaté auto zabralo nějakých 45 minut, což se dá považovat za úspěch. Jak jsem za tu nekrátkou chvíli pochopil, byli na tom někteří daleko hůř. Pro srovnání s Norskem byla moje čekací doba u okénka té samé společnosti přesně o 45 minut delší. Můžu být však vděčen za to, že mě obsloužil přímo zaměstnanec měsíce, což hrdě videlo na stěně za přepážkami rovnou ve dvou jazycích, aby nikdo nezůstal na pochybách, s kým že má tu čest!

Po převzetí klíčků jsem trochu zaskřípal zuby. Ono totiž v rezervaci vždycky doslovně stojí model konkrétního auta (tentokrát jsem si vybral VW) s poznámkou „nebo podobné“. A od onoho „nebo podobného“ jsem právě dostal klíč, se znakem Subaru. Neměl jsem z toho radost, ale musím se autíčku omluvit, jízda byla až překvapivě skvělá. Dokonce mám pocit, že se mi povedlo nastavit zrcátka líp než u svého auta doma a viděl jsem podstatně lépe. Možná to bylo jen tím, že byla čistá.. Zkusím ten trik doma aplikovat.

Čekalo mě posledních 300 km a navigace tvrdošíjně ukazovala 2,5 hodiny jízdy. Což mi přišlo nemožné, ale opravdu, cesta mi trvala 2 hodinky a 40 minut čistého času. Ony totiž ty dálnice jsou dostavěné a nikde nebyl ani náznak nějakého zúžení. Navíc prakticky bez provozu, takže kilometry naskakovaly jedna báseň a cestu jsem si nečekaně užíval. Nebavilo mě stále sledovat značky upravující rychlost ze 120 na 130 a obráceně, takže jsem na tempomat hodil 125 a pak už se jen kochal. A prokochal se hned napoprvé až do cíle, takže jsem získal trošku času na psaní, ještě než úplně padnu do mdlob.

Cestou na jih jsem vyhrál hodinku času k dobru, v reálu ale cesta zabrala 15,5 hodiny, z nichž jsem 650 kilometrů sám řídil, celkem 6,5 hodiny. Tak za to snad zítra budu odměněn a bude o co se podělit! 😀