ARKTICKÉ BESKYDY

Aneb jak dopadl můj první fotovýlet v roce 2021

 

Nevstával jsem brzy. Spíše dost pozdě. Předpověď počasí totiž neslibovala takové zážitky, jako pohled z okna, jakmile jsem se trochu probral. A tak narychlo putovala horká voda do termosky, teplé prádlo ven z batohu a fotobatoh do kufru auta. Trávím víkend na Moravě, proto lehký výšlap v Beskydech prospěje nejen fyzickému, ale i duševnímu zdraví. Usoudil jsem a kvapně zavřel dveře za obydlím rodičů mé ženy 😊

Vzhledem k času jsem rovnou zavrhl původně plánovaný Smrk a vydal se rovnou k Velkému Javorníku. Lehká hodinka jízdy autem a už jsem se pakoval do kopce. Rozhodl jsem se využít příležitosti a otestovat svůj cyklocomputer se senzorem tepové frekvence i jinak než na kole. Pečlivě jsem zkalibroval výšku výchozího bodu, poručil počítači, aby se nevypínal, ani když se mu bude zdát, že stojíme na místě (což se mi při chůzi stává maximálně jednou za túru) a namísto toho pečlivě změřil, kolikpak vánočních špeků se povede upálit k smrti. No a tak jsme společně vyšli obezřetným tempem neplašícím spící medvědy.

Po necelém kilometru jsem míjel místo, kde bylo konečně možné vyslyšet volání přírody, a tak jsem při té příležitosti rovnou zvědavě zkontroloval computer, zda-li dělá, co jsem mu uložil. K mému překvapení jsem zjistil, že jsme za první kilometr výšlapu do kopce klesli o cca 200 výškových metrů. To mě rozpálilo do běla. V duchu spílající soudruhům v NDR, kteří zajisté udělali chybu, než computer poslali na pulty do české kotliny, plánoval jsem pomstu, pravděpodoně spočívající v zahození přístroje do daleké bezedné závěje. Vpravdě zimní počasí, při kterém teplota momentálně dosahovala -15°, mě však vcelku rychle zchladilo, rozignovaně jsem ten blbej krám strčil do kapsy a zádumčivě pokračovl k vrcholu.

Několik desítek metrů pod ním jsem spatřil krásné světlo prosvěcující řadu stromků, nádherně promrzlých a zasněžených. Chvatně jsem tedy dokončil výstup a ještě chvatněji pak pobíhal nahoře kolem a objevoval, kde co fotogenického bude k užitku. Měl jsem za to, že bude během pár minut západ slunce a dost mě zmátlo, že je kotouč ještě celkem dost nad obzorem. Podle map mi měl totiž výstup trvat necelé 2 hodiny, podle mého odhadu tak hodinku a půl. Zkontroloval jsem pro jistotu čas a ejhle! Výstup mi trval jen 65 minut a do západu zbýva ještě nějakých 45. Času bylo dost, tudíž opadl i adrenalin, i nutnost chvátat, a tak jsem se škodolibě rozhodl se ještě trochu potýrat a podívat se na kompjútr.

Německý vehikl ukazoval dost povědomou hodnotu. Být to o 300 metrů výš, je to správně! Holt někdy potřebuju nakopnout 2x, než mi to dojde. Chybu neudělali soudruzi v NDR, ale lempl dole u auta. Při zadávání výšky totiž místo 5 zmáčkl 2 a tím posunul měření o 300 výškových metrů. Nebohý Velký Javorník jsem tak z téměř tisícové hory (dobře, ani s rozhlednou to ani přibližně není tisíc, ale přes 900 už je skoro..) jedním kliknutím degradoval na pouhý krtinec. Měření počítače tak s největší pravděpodobností bude správné, jen v jiné výškové hladině. A já přísahám, že jsem cítil, že tam nahoře mám míň kyslíku, než bude elektronika tvrdit 😊 😊

Dostatek času a zevlingový pohyb pak poukázal na jednu nepříjemnou věc. Nešlo ani tak o kyslík, jako o teplo. Nahoře byla fakt kosa, a mě se nepovedlo se při výšlapu nezpotit. Ano, tuhle skutečně cennou radu jsem četl v renomovaném časopise od renomovaného fotografa, když radil, jak na zimu při focení v zimě, zvlášť na horách a zejména hvězd a východů slunce. Aby člověku nahoře nebyla zima, nesmí se po cestě zpotit. Fakt jsem si myslel, že si dělá pr..l, ale tvářilo se to dost seriózně. Musím se ještě hodně učit. Jen nevím jak to dokážu, když se potím i při chůzi z kopce bez batohu.

Ano, abych byl zcela fér, byla tu ještě druhá rada, a sice vzít si s sebou suché oblečení a před focením se převléknout. Jenže při představě, že se v té kose, ve které jsem zrovna byl, svléknu na sněhu do naha a budu na sebe naboso věšet totálně promrzlé hadry z batohu, při té na mě šly mrákoty. Navlékl jsem na sebe raději goretexovou bundu, chránící mě před tím bězvětřím, které vůkol panovalo a slíbil si, že zapracuji na taktice a technice jak se nezapotit.

Nastal čas pokusit se o nějaký fotografický Kunst. Sejmul jsem rukavice abych nastavil základní hodnoty na fotoaparátu a během několika vteřin pochopil, že takhle to nepůjde. Prsty zmrzly prakticky okamžitě a dost mi stěžovaly nastavování čehokoliv. V tlustých rukavicích to nebylo o nic lepší. Test techniky a fotografa v ledových podmínkách tak vyzněl jasně pro techniku. Zcela bez debat. Fotograf pochopil, že několik objektivů s sebou táhnul jen v rámci treninku, poněvač jejich výměna v jeho současném tepelném stavu (neodvažuji se ani použít spojení tepelném komfortu) bude zcela nemožná.

Jak jsem jen záviděl všem těm lidem kolem, popíjejících z termosek vařící kávu, nebo čaj a zahřívajících se už jen pohledem na kouřící hrníčky. Moje termoska totiž zůstala v autě, abych ji po cestě náhodou nevytrousil. Kdo by taky pil vařící vodu v zimě, ne? To je holý nesmysl! Každý přece ví, že daleko lépe chutná po túře ve vyhřátem autě! Navíc tam tolik nehrozí vylití nešikovnou manipulací s hrnkem v ledových podmínkách, někdy ve větru, často bez rukavic! No nic..

Pro práci se stativem jsem záhy použil klasickou výmluvu. Že totiž tentokrát to obhlédnu a pořádně, za použití tripodu, to nafotím až někdy jindy. Až někdy. Až nebude taková kosa. Až nebudu tak línej. Až bude míň sněhu. Až bude lepší světlo. Až… Zkrátka exkluzivní krajinářská práce.. Nejsem na to úplně hrdej, ale po pravdě přiznávám, jak to proběhlo. Všechny fotky jsem tam napráskal z ruky, v tlustých rukavicích. National Geographic sbohem, nejsem hoden ☹ 😊 😊

Vcelku mě překvapilo, jak ta necelá hodinka nahoře utekla. Sotva jsem se dostal trochu do „tempa“ a příjemně se zahřál, slunce padlo za obzor a Schluss. Vydal jsem se tedy na cestu zpět k autu. Pojal jsem ji sportovně, poklusem. Trenink je dobrá věc, ale upřímně, skutečný důvod byl zbabělejší. Když si totiž mám povídat s medvědí rodinkou, tak radši ve dne než za tmy. To sice na Discovery Channel neříkali, ale to neznamená, že to není pravda! 😊 Navíc se začalo ještě ochlazovat, nebyl čas na hrdinství. Výsledná teplota je vidět na snímku 😊

Při zpáteční cestě autem se mi celou dobu dral na mysl úryvek ze hry Dobytí Severního Pólu. Když tam Zdeněk Svěrák vypráví o tom, jak usilovným dýcháním vyhnali rtuť teploměru na teplotu, která už se dala vydržet. A především pak o následujícím dni, kdy se jim ani dýcháním rtuť už nepovedlo najít vůbec. Já jsem si to parafrázoval na motor auta, který jsem zvyšováním otáček nutil k zahřívání a tlačil ukazatel teploty k bodu, kdy už se to dá vydržet. Ovšem, po celou dobu jízdy se mi ani usilovným zrychlováním teplotu nepodařilo vyhnat na žádoucích 90°. Tudíž, o příjemných 25° nastavených na klimatizaci jsem si mohl nechat jen zdát.

Neodradilo mě to! Předpověď slunečního svitu na následující den je více než příznivá. A proto vyjedu znovu. Pochopitelně nechám termosku v autě, abych se na ni více těšil. Samozřejmě se zapotím a nebudu s sebou tahat náhradní prádlo. Přirozeně, že vezmu veškerou techniku i se stativem, i když už teď tuším, jak to dopadne. Po západu slunce bez okolků pochvátám zpět, kdyby přeci jen nějaký ten medvěd dostal toulavou. Rozhodně mi bude v autě zase zima. Ale dám si to znovu a rád 😊