14.4.2023 – MAMA WEER COMING HOME

Před posledním dnem jsem nespal moc dobře. Možná proto, že jsem byl střízlivej, spíš za to ale mohla drobná před-odletová nervozita v kombinaci s mrouskajícími se kočkami. Těch je tady skutečně požehnaně a v noci vydávají zvuky, jako když kňourá mimino. Než jsem si na to během prvních pár nocí jakžtakž zvyknul, budil jsem se asi desetkrát s našpicovanýma ušima, co se s Eričkem děje a proč pláče. Neposílí to zrovna můj vztah k těmhle zvířatům..

Z nějakého důvodu jsem byl vzhůru sám od sebe už v půl sedmé, což se mi asi padesát let nestalo. Nejdříve jsem si pohrával s myšlenkou, že bych třeba potěšil a překvapil šéfa a šel rovnou pracovat, ale byla to kratinká hra. Takový bleskový šach. Lepší bude ještě nějaká zahálka. Beztak pracovní den zahájíme 1-2-1 meetingem, nebo-li hezky česky řečeno Jeden na jednoho, kdy tradičně dostanu vynadáno za předchozí dva týdny, plus úkoly na další dva. Brrr. K tomu jsme nezačali v devět dle plánu, ale v půl jedenácté a skončili tak po poledni. Dobrou chuť.

Stihl jsem malého ještě naposledy odvézt na pláž, protože počasí je dnes skutečně vynikající. Jak jinak. Ale mluvil jsem o tom minule, už se nebudu rozčilovat. Jen malá vsuvka s časovým odstupem – trošku škodolibě mám radost, že se ta nádherná předpověď na nadcházejících 6 dní nevyplnila, ba naopak, celkem se ochladilo a mraků i deště přibylo. Ne že bych to někomu přál, v žádném případě, ale trochu to otupilo hrany mého vzteku. Vědět, že bylo nehezky i mimo náš pobyt – K nezaplacení!

V pět hodin zaklaply zámky kufrů, cvakl klíč ve dveřích, zaklapl i kufr auta a vydali jsme se na letiště. Nejdříve KONEČNĚ vrátit nenáviděnou Kiu tam, odkud přišla, na což jsme pro jistotu počítali drobnou časovou rezervu. Přeci jen, neměli jsme tušení, kolik vratek proběhne před námi, a jak moc obratem bude k dipozici shuttle, který nás dopraví až k místu odletů. Z minulého týdne jsem neměl iluzi o početnosti personálu poskytovatele vozu, proto raději tak.

Obavy v tomto směru byly liché. Stejně jako při zápůjčce, byli jsme i při vratce jediní zákazníci široko daleko. Pán za přepážkou, asi dvoumetrový kyprý Kypřan s velmi suchým smyslem pro humor mě nejdříve lehce vyvedl svým chováním z rovnováhy. Zřejmě i já jsem ho vyvedl z rovnováhy, neboť jsem se neočekáván zjevil asi 2 metry od něj přímo ve chvíli, kdy vycházel z místnosti, kam i králové chodí sami. Vyhrkl jsem na nebožáka, že jdu vrátit auto a jsem si jistý, že jsem k tomu použil úplně debilní slovo. Nevím jistě jaké, mám ale dojem, že to bylo transfer. Pán se jen tak podíval, nehnul ani brvou, prohlásil OK, transfer it, zase nehnul ani brvou a to bylo vše. Chvíli jsem zmateně nevěděl, jestli je to trest za mojí kvalitní angličtinu, abych se v tom pěkně vykoupal, nebo zda-li je to způsobeno naopak chabou angličtinou personálu. Vykoktal jsem ještě, aby řeč nestála, že auto je u vchodu, momentálně neviditelné, ale stojící za shuttlem. A jestli je potřeba některý z papírů, který jsem před týdnem podepisoval. No byla stručná odpověď.

Za podobně družného hovoru proběhla i zběžná kontrola vraceného vraku, při které jsme vyskládali kufry a přenesli je do shuttle busu. All OK zaznělo za 2 minuty, načež jsem se zmohl odpovědět zvednutým obočím a větou OK? Odpovědí mi bylo Yes, a tak jsem spokojen rázoval usadit rodinku do minibusu. Můžeš mi dát klíče? uslyšel jsem v tu chvíli za svými zády a málem se propadl studem. Začal jsem zase něco mekotat, podávat obsluze klíč od auta a nesouvisle se omlouvat. Ale konečně jsem zaznamenal pohyb v obličeji, něco jako drobný náznak úsměvu. Vzápětí pán ale zase beze slova zmizel za přepážkou a horečně něco datloval do počítače.

V kapse mi zavibroval telefon a zpráva hlásila, že mojí kartou byla provedena transakce ve výši 400 EUR a zůstatek je takový a takový. To tedy byla rychlost! Takhle bleskově odblokovaný a zpět na účet připsaný depozit, to jsem snad ještě nezažil. Nezřídka to trvá i několik týdnů. Plusové body pro Kypr. SMSku vzápětí doprovodil i obsluhující, který se chopil volantu a konečně se malinko rozhovořil o tom, že mi právě vrátil zálohu. Optal se, jestli skutečně chceme na letiště nebo někam jinam a poprvé naplno zářil úsměvem. Asi se mu taky ulevilo, že jsme tu Kiu nerozmlátili na padrť!

Letiště v Pafosu je malé a příjemné. Vlevo odbavovací přepážky, naproti toalety, vpravo kafe, malé posezení a brány k odletům. Nic víc. Všude čisto, navíc pod dohledem pořádkových služeb, které nepůsobí rušivě, ale dávají pocit klidu a jistoty. Příjemné. I naše odbavení proběhlo rychle, v pohodě a dokonce byla milosrdně přehlédnuta drobná nadváha mého kufru. Vezl jsem zpět o 5 kg jídla méně a přesto kufr vážil o 6 kilo víc než ten, co jsem přivezl. Záhada.. Vůbec, kontroly tu nebyly až tak zevrubné jako ve Vídni. Minimálně jsme nemuseli podstoupit test na výbušniny.

Za malou duty-free zónou už byly prakticky jen odletové brány, ale i jedno obrovské překvapení. Oni tu mají hospodu se zahrádkou, přímo venku u odletových bran! Paráda! Je to sice především kuřárna, ale bar s obsluhou tu je, posezení částečně pod otevřeným nebem a částečně kryté, kdyby nepřálo počasí. To jsem ještě nikde na světě neviděl, skvělá věc. Eriček se tak zabavil prakticky do doby, než jsme procházeli branou k poslední kontrole letenek a pasů. Kypr ještě naposledy příjemně překvapil.

Kdo naopak nepřekvapil, to byl RyanAir, neboť se opakoval scénář z Vídně. Odbavení u brány, nahnání lidí do jiného prostoru a ponechání jich tam přibližně půl hodiny bez možnosti jít kamkoliv jinam. Dalo se to bohužel očekávat, protože neexistuje způsob, jak vyložit jednu posádku, uklidit letadlo, natankovat, naložit kufry a usadit další posádku během 30 minut.

Nízkonákladovky to tak mají. Je to jeden ze způsobů, jak šetří náklady a stávají se tak právě nízkonákladovkami. Letadlo, které není ve vzduchu, prodělává. Takže stroje létají jako linkový autobus tam a zpátky s minimálním časem na přistávací ploše. Potud všechno v pořádku, naprosto pochopitelné. Co ale nechápu je, proč tedy rovnou nemohou avizovat odlet o 20 minut později, přizpůsobit tomu i odbavení, aby byli všichni v pohodě. Namísto toho lidi naženou doslova jako skot (nechci říct napřímo to nadřazené slovo na d..) do jakéhosi koridoru, kde je nechají čekat bez možnosti se pohnout.

Největší taškařice je to pak určitě pro ty, kdo si za nelevný peníz zaplatili priority boarding, neboli prioritní odbavení. To u brány sice proběhne, ale maximálně do 50 metrů od brány se zase obě skupiny spojí, postojí spolu, a pak se jako jednolitý dav vydají ruku v ruce usednout na vyhrazená místa. Takže zakoupené prioritní odbavení ve finále znamená jen toliko, že vám zkontrolují pas o něco dříve než ostatním. A to se vyplatí!

Ještě jedna zajímavost mě napadá, holt profesní deformace. Všimli jste si někdy, že nízkonákladovky povětšinou disponují pouze jedním typem letadel? Proč asi?… 😊 Ano správně! Je to daleko levnější co do technického zabezpečení a veškeré údržby. Přeloženo – je zkrátka levnější mít všechny systémy a stroje nastavené na jeden jediný režim, který se nikdy nemění, než je pokaždé přizpůsobovat rozdílným typům letadel.

Let proběhl bez větších problémů, i když nějaké turbulence byly, ale nic extra hrozného. Erik se stal miláčkem široko daleko – od jedněch vyloudil gumové medvídky, druhé bavil svou mimikou. Až jsme najednou přistávali ve Vídni. Nehledě na odletové zpoždění, opět na čas. Lilo jako z konve, bylo 11 hodin večer, cesta k zaparkovanému autu minimálně kilometrová (naštěstí většinou krytým terminálem), takže únava se na mrňouskovi začala projevovat. Bylo nutné ho poponést, což si vzala na starost maminka, zatímco tatínek klopýtal ověšen zavazadly o celkové váze přes 50 kilogramů. Vánoční stromeček se tolik nezapotí a nezadýchá..

Konečně jsem seděl ve své staré dobré Oktávce. Má sice už roky i kilometry, ale po týdnu řízení vozíku Freda Flinstona jsem měl pocit, že sedím v luxusní limuzíně. Yabba Dabba Doo!

Měl jsem za to, že sednout za volant na správné straně auta a jet po správné straně silnice bude jako návrat domů, do dokonale probádaných vod. Ovšem přiznám se, že jsem několikrát zaváhal, u které z těch bílých čar se mám vlastně držet. A dvakrát, možná třikrát se přistihl, jak najíždím na tu středovou. Pochopitelně, tohle se stane na začátku, na nejobtížnějším úseku cesty, kdy se musíte vymotat z parkoviště doslova labyrintem uliček a podobným labyrintem, tentokrát labyrintem výjezdů, posléze projet hlavní metropoli Rakouska. Do toho tma, déšť, mlha, viditelnost na prd, pokročilá hodina, nefungující navigace a vichr jako na Lofotech. Ale po dvacetiminutovém osahání středoevropského terénu už to byla jen rutina a dojezd domů v půl třetí ráno naprosto s grácií.

Přijeli jsme do stejně deštivého počasí, do jakého jsme vyjížděli. Jeli jsme celou cestu bez jakékoliv zastávky, neboť junior (a mamka taky) hezky spal, a tak jsem se neodvážil ani nahlas kýchnout, aby mu to vydrželo až domů (a myslíte, že to někdo nakonec alespoň slovem ocenil? :D). Přenos z auta do domu se však stal osudným, kapky deště byly dostatečně studené na to, aby spícího prcka probudily. Ten opětovně dokázal, že po tatínkovi až tolik nebude, neboť se ihned po probuzení začal smát, povídat a shánět po hračkách. Táta by byl nas… na celý vesmír ještě minimálně 60 dalších minut. Jakmile jsme tedy otevřeli dveře bytu, trvalo 5 vteřin, než se prcek chopil hraček a řádil s nimi, jako kdyby bylo deset hodin dopoledne po dvanácti hodinách spánku. Šel jsem raději vynášet náklad z deště do druhého patra.

Maminka ale zafungovala, nějakým kouzlem se povedlo malého umístit do postýlky a on tam během dvou minut usnul. Když jsem se o totéž pokusil sám před pěti minutami, reakcí byl řev jak z klece tygrů a okamžité opakované pokusy o přelezení žbrlení postýlky. Náš výlet za teplem o prodloužených Velikonocích tak nakonec skončil úspěšně.

A jaký vlastně byl? Co jsem si přivezl za dojmy?

Hodnocení hodně ovlivní počasí, které jsme měli. Chtě nechtě, dojem je prostě v tomto bodě pokažený, neboť něco očekáváte, statisticky to vypadá na neprůstřelnou jistotu, a pak to tak není. Osobně by mi to až tolik nevadilo, nejsem plážový a koupací typ. Strůjcem mého štěstí je fotogenická scéna, stativ a foťák. Jenže tahle cesta byla především pro zbytek rodiny, aby si taky odpočinul, užil si, ohřál se, pohrál si.

Ony i ty pláže totiž ve slunečním svitu, při teplotě kolem 25°, vypadají jinak než při zatažené obloze, větru a 15°. Na druhou stranu, a už jsem o tom mluvil v deníku, čistota i mimo sezonu, infrastruktura a služby, to na mě udělalo opravdu dojem. V tomhto bodě má Kypr velké významné plus, neboť jsem očekával něco ve stylu binec všude a maximálně jednou za čas uklízecí četa, co to dá do pořádku.

V předchozích kapitolách jsem hodně psal o dopravě, stavu silnic, cenách apod., nebudu se k tomu tedy znovu vracet a spíš zhodnotím celkový dojem. V případě Pafosu je pro mě ve finále negativní. Promenády kolem pobřeží jsou nádherné, ale od města jako takového jsem čekal víc. Konkrétně něco na styl řeckých městeček s krásnými bílými estetickými stavbami, barevnými sřechami, zkrátka nějakou estetickou podívanou. Možná i tato místa tu jsou. Neprobádali jsme vše, nebyl čas, ale tohle jsem tu nikde neviděl. Město na mě spíše působilo rozbitým dojmem. Ani ne doslova tak, že by člověk potkával nedokončené stavby, rozkopané ulice apod., cokoliv rozbitého v pravém slova smyslu, spíše jde o celkový dojem, těžko to vlastně popsat. Zkrátka, Pafos pro mě nenabídl z hlediska estetiky a architektury nic, čím bych si ho zapamatoval, proč bych se chtěl vrátit. Naopak. Průměrnost a podobnost všech ulic a křižovatek navíc dost stěžovala orientaci. Ani po 7 dnech jsem nebyl schopen správně trefit cestu z pláže na ubytování, dlouhou 2,5 kilometru. Což se mi nikdy předtím nestalo ani přibližně. Po 3 dnech většinou jezdím po paměti. Ale tady vážně nebylo čeho se chytit.

Pláže jsou tu ovšem nádherné. Každý si tu najde to své, písečné diamanty vhodné i pro malé děti, to si nechám líbit klidně znovu. A i tu atmosféru a místní lidi. Je to na jednu stranu taková středomořská pohoda, daleko více než nějaká turecká divočina, na druhou stranu, není to až tak ležérní, že by to našince mohlo vytáčet. Osobně tu maňánu, kdy je na všechno milión času a člověk se vlastně ve finále ničeho nedobéře, nemám rád. Tady to však tak nefunguje. Klid a pohoda tu je, na druhou stranu, alepsoň co jsme stihli poznat, vše realtivně funguje v akcepotovatelném tempu.

Ztratím ještě slovo o ubytování. Jedním dechem říkám – excelentní. Za velmi rozumný peníz apartmán s výbavou, že se mi o ní ani nesnilo. Být takhle vybavený náš byt, asi bych si nestěžoval. Dokonce se člověk musel učit, jak některé věci fungují (klimatizace/topení, kuchyňská deska). Paráda. Bohužel však musím zároveň i dodat, že arabská vyčúranost tady přeci jen funguje. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit, proč se mnou už 4 dny po odjezdu nikdo z ubytování nekomunikuje. Co víc, ani neodpovídá na zprávy. Nechci nic jiného, než jen fakturu/účet za náš pobyt, který byl navíc před příjezdem přislíben. Fakt nechápu v čem je problém. Jestli je to jen v tom, že pokud dostanu svoji fakturu, bude pronajímatel muset něco danit.? Mimochodem, fakturu dosud nemám ani z autopůjčovny..

Kypr se nám ale zalíbil a shodli jsme se, že bychom se rádi vrátli. Ovšem není to tak, že by se rázem dostal na první místo žebříčku priorit. Myslím, že se před návratem ještě podíváme i na jiná místa. Prioritou se zkrátka nestal, ale i tak nás moc bavil. A já věřím, že i vy jste se bavili při pročítání Kyperského deníku.!

KOMPLETNÍ GALERIE