13.4.2023 – POSLEDNÍ VEČER
Dnes máme poslední celý den na Kypru. Počasí se vylepšuje, a tak se trochu sebemrskačsky dívám i na předpověď na následující dny. Jen pro zajímavost. Věru, zajímavé to je. Páteční večer (doba našeho odletu) bude na nejbližších šest dní posledním okamžikem, kdy bude na nebi možno identifikovat něco jako oblačnost. K tomu konstantně se zvyšující teplota, takže v úterý už luxusních 28 za mírného, téměř neznatelného vánku.
Ani jedno tu teď nepanuje. Evidentně jsme se sekli o týden. A protože mě přes den do běla vytočil i šéf v práci, cloumá mnou vztek a frustrace. Až tak, že bych byl nejradši něco rozmlátil, nebo alespoň prohodil sklem. Ani by mě ten týden tolik nemrzel, kdyby tohle bídný počasí pokračovalo dál. To se nedá nic dělat. Jenže když vím, že týden před námi a týden po nás bylo a bude slunce neustále, za pár dní vystoupá teplota na letní hodnoty, pro které jsme především přijeli, s…e mě to, nic míň. Nebyl to nakonec úplně nejlevnější týden, to nebudu lhát, a nakonec si to ani jeden z nás kvůli počasí pořádně neužil. To jsou vnitřně okamžiky, kdy bych byl opravdu schopen něco rozmlátit. Aby ta frustrace byla pochopitelnější, přikládám níže i předpověď na následující dny, pěkně žluté na bílém. Snad mě pochopíte.
Turistická sezona však pomalu klepe na dveře. Poznáte to nejlépe tak, že na kávě, kterou jste tu před čtyřmi dny kupovali, je teď o jednu vrstvu cenovek více a ta nejnovější hlásá o 2,5 EUR vyšší cenu, než ta předchozí. Za ty čtyři dny zřejmě dozrálo i víno, o kterém jsem včera hovořil, chuť se jistě dorovnala na úroveň téměř archivního, a tak i 2 vybrané lahve pro transport do Prahy byly každá o 2,6 EUR dražší. Holt tu réva dozrává opravdu rychle, evidentně, i když zrovna není ideální podnebí. Plážová lehátka, v neděli ještě ležící prakticky ladem, jsoucí k dispozici komukoliv kdo je obsadil, dnes už stala se nájemným artiklem v ceně 40 EUR na den. Děkuji pěkně, máme s sebou deku, asi nám bude stačit. Nezlobte se, kdyžtak příště.
Okýnka aut parkujících na vyhrazených místech bez uhrazení požadovaného obnosu byla dnes již poctivě označena lístky s pokutami. V neděli si nás nikdo ani nevšiml.. Nutno však dodat, že mluvím snad o jediném placeném parkovišti, které jsme dosud našli. Všechna ostatní jsou prozatím zcela zdarma a jsem velmi mile překvapen jejich infrastrukturou a koneckonců i rozlehlostí. Pravda, po dnešních zkušenostech si nejsem už tak jistý, kolik z nich zůstane zdarma přístupných i v hlavní sezoně, momentálně je to však drtivá většina. Prakticky u jakékoliv zajímavosti najdete velikou parkovací plochu pro desítky a někdy i stovky aut, občas dokonce více parkovišť. To vše v docházkové době maximálně 2-3 minuty od pláže/vraku/skály/výhledu/doplňte si sami.
Aby to nebylo tak jednoduché, některá z těchto parkovišť nejsou zančena na mapě. Respektive Google mapě. Proto mohu vřele doporučit v tomto případě nekontrolovat jen dopravní mapu, ale podívat se přímo i na družicové záběry místa, kam se chystáte. Ejhle, najednou se parkovací plochy zjeví. Je to vhodné i pro zadání nějakého cílového bodu do navigace, když oficiální značka P není k dispozici. Usnadní vám to cestu a na místě pak rozhodně zaparkujete, i kdyby to mělo být bokem u krajnice. Ovšem toho nám nikdy nebylo zapotřebí, jak jsem zmiňoval, parkovacích ploch je všude dostatek.
Bídnou náladu z počasí jsem si chtěl vylepšit posledním večerním focením. Mraky se k západu sice sbíhaly, ale byly to spíše ty, které scéně dodají potřebnou dynamiku a barvu, než aby ji zcela pohřbily. Proto jsem zvolil ještě jednou cestu na Afrodite´s rock, kde jsem v neděli nezvěčnil nic, co by stálo za řeč. Dnes to vypadalo hodně nadějně a navíc jsem si nemohl nechat ujít poslední projížďku po místní neplacené dálnici!
Před vjezdem na ni mě však čekalo nevyhnutelné. Už dva dny jsem to odkládal, ale nedalo se jinak. Návštěva čerpací stanice. S hladovou ručičkou pod polovinou nádrže jezdíme snad od pondělí, nějaká elektronika upozorňující na kilometrový dojezd podle zbývajícího paliva v nádrži k automobilce Kia zřejmě ještě nedorazila, a tak reálně hrozilo, že bych se nemusel z pláže vrátit. Ve městě potkáte benzínku prakticky za každou druhou křižovatkou, ale na dálnici tomu tak překvapivě není. Na padesátikilometrovém úseku z Pafosu směrem na jih není ani jedna. Taktéž bilboard/cedule upozorňující na vzdálenost k nejbližší benzínce ani jeden. Existují-li zde vůbec nějaké. V tomto směru nemohu sloužit, jel jsem skutečně jen 50 kilometrů, ne delší úsek.
Buď jak buď, na benzínku jsem odbočil ještě v Pafosu a suverénně najel ke stojanu po pravé ruce, neboť jsem si byl jist, že tam se nachází i nádrž. A přísahal bych, že tam ještě předevčírem při zběžné kontrole byla. Mýlil jsem se. Ještě než jsem svůj omyl stihl vycouvat a ležérné napravit, už u mě stál asistent a ptal se, cože a kolikže toho má do nádrže napustit. Diesel, plnou, nesměle jsem odpověděl a ještě nesměleji se doptal, zda-li nevadí, že stojím na úplně blbý straně. No problem prý. Načež se asistent obrátil na dalšího asistenta obsluhujícího vedlejší stojan, něco spolu v pár větách prohodili, načež propukli v hurónský smích. Vy mě taky!
Nebyl jsem si jistý, jestli se ode mě očekává nějaký ten bakšiš za vykonanou práci. Nemám tohle moc rád ani u nás, natankovat si přeci umím sám a když budu chtít umýt přední sklo, udělám to taky, nepotřebuju k tomu asistovat. Moje rozpaky však byly celkem rázně rozptýleny tím, že pán dokončil tankování, zavřel nádrž, nahlásil mi že hotovo a beze slova a významné pauzy odešel obsluhovat někoho dalšího. Takže skoro jistojistě se ode mě nic neočekávalo, snad jen zaplatit obnos za natankovaný objem u pokladny.
Cena za litr nafty se zde momentálně pohybuje na nějakých 1.45 EUR, je tedy o chlup levnější než u nás. A světe div se, za plnou nádrž jsem zaplatil rovných 1000 CZK. Což dost vysvětluje, jak je možné, že jsme po 150 kilometrech byli na polovině nádrže. Ono se do ní totiž vejde něco přes 30 litrů. Zajímalo by mě, jestli bych s touhle mininádrží dojel přes kvalitní zácpy po D1 z Prahy alespoň do Ostravy. Dost možná ne na jedno natankování.
V hlavě mi ale u pokladny uzrál ďábelský plán – kdyby se mi podařilo udržet ručičku na palubní desce nahoře ještě po návratu domů dnes večer, znamenalo by to, že bych mohl jet zítra na letiště, aniž bych musel znovu tankovat. Vypadalo by to totiž, že nádrž je plná, což dokonale vyhovuje smlouvě s autopůjčovnou a politice full-full. Ušetřil bych tak dobrých 150 korunek a 5 minut času. To je neodolatelné, nemám pravdu? Přesně tak se i stalo.
Afrodite´´´ s beach a Afrodite´ s rock (podle místních zvaný Petra tou Romiou, což najdete i na směrových značkách) byla v obležení. Nic jiného se ani nedalo čekat, poprvé za x dní to vypadalo skutečně na monstrózní divadlo na západním horizontu. Byl jsem seznámen s terénem, díky husté oblačnosti však nikoliv s tím, kde slunce ve skutečnosti zapadne. Už při příchodu na pláž mi však bylo jasné, že příliš vpravo na to, abych ho mohl využít pro vysněnou kompozici. Musel jsem se tedy vydat za onen majestátní skalní útvar a svojí myšlénku nechat na později, konkrétně na modrou hodinku.
Afrodita dostávala pěkné zlaté světlo z odvrácené strany, a tak jsem pořídil pár zajišťovacích snímků a pokračoval dál na obří balvan chytat nějaké linie. V neděli jsem si je krásně nakoukal a těšil se, jak si zase jednou vyzobám při krásném světle ovoce se šlehačkou, jakožto odměnu za kvalitní přípravu. Jenže moře dnes bylo asi o kilometr dál a vlny o tři metry výš než v neděli. Mlátily o můj nebohý balvan, pouštěly na něj gejzíry vody a rámusily tak, že to připomínalo jízdu plně naloženého náklaďáku s vadnými tlumiči po bočních cestách Pafosu.
Na levoboku nebylo díky podmínkám co vymýšlet, Afrodita byla sprostě odsunuta na vedlejší koleji. Naštěstí se děly parádní věci na pravoboku. Nebe růžovělo, fialovělo, zlatavělo a k tomu se slunce bilo s mraky, které propouštěly nezaměnitelné pruhy paprsků. Pod tím divočící vlny, vůbec nepřipomínající klidné jižní moře z před pár dnů. V dáli pak osamocené špičaté skály bojující s tím živlem.
Trvalo mi půl vteřiny si cosi uvědomit, pak následoval už jen rychlý úkrok stranou do relativního sucha a blesková výměna kompletní fototechniky. Tohle přímo volá po teleobjektivu! Čím delší ohnisko, tím lepší! Šup šup, nasadit ještě polarizák a jdeme na to. Z krajinářské fotografie se rázem stala skoro sportovní, při které jsem se snažil zachytit ideální rozvržení vln oproti skalkám v dáli, nejlépe ještě rozbíjející se o ně, stříkající do výše, kde je osvětlovalo zadní rudé světlo zapadajícího slunce. To díky přiblížení teleobjektivem vypadalo obrovské, navíc bylo celou dobu částečně stíněné mraky, a tak neprodukovalo klasické odlesky a jiné nežadoucí jevy.
Byla to parádní podívaná a parádní focení. Přemisťoval jsem se doslova sprintem na několik dalších míst, abych oněch vzácných pár minut neprohospodařil. Musel jsem být pro ostatní osazenstvo pláže zajímavý úkaz, ale v tu chvíli jsem nikoho nevnímal. Jen stativ, hledáček a příroda. Vypadalo to skutečně spíš jako akční fotografie než kliďánko jako na Erdo III vraku v sobotu, ale to ke krajinářským fotkám taky někdy patří. Zvlášť s nasazeným teleobjektivem na kulové stativové hlavě a nohami stativu v podmáčeném písku na delší časy. Horší kombinace pro udržení ostrosti asi neexistuje. Možná tedy ještě vítr a měkký sníh, to jsou také dva nepřátelé ostrosti. Proto těch snímků tentokrát vzniklo daleko víc, právě proto, aby byla záruka, že alespoň pár z nich bude dokonale ostrých. Jen nevím, kdo se s tím bude mazat..
Jednu ochutnávku celého běhu s teleobjektivem jsem zveřejnil předevčírem, proto jste mohli všichni posoudit, jestli se zadařilo nebo ne. Jako dnešní ukázku si nechám to, co následovalo potom. Slunce kleslo pod obzor, pláž se pomalu začala vylidňovat, ale barvy na nebi zůstávaly. Alespoň ty modro-hodinkové, vzácné právě především fotografům, méně už pak selfíčkářům, neboť pro ty už je dost šero. V pohodovém tempu jsem si opět přešaltroval, zpět na svůj oblíbený širokáč. Nasadil šedý filtr pro prodloužení expozice, připojil i kabelovou spoušť kvůli eliminaci jakýchkoliv otřesů způsobených mačkáním spouště prstem a zkusil první snímek. A nic.
Chvíli jsem tápal co se děje, v hlavě probleskly ty nejhorší možné scénáře, ale rozřešení překvapivě nezabralo mnoho času. Vina byla v oné kabelové spoušti. Bylo nutné ji odpojit a fotky nasnímat pěkně postaru, prstem. Výsledek si koneckonců můžete prohlédnout nad článkem. A co že se pokazilo? Ani se mi nechce celou anabázi s kabelovou spouští tady na Kypru vyprávět, neboť si budete myslet, že si vymýšlím, že to není možné. Ale ve stručnosti bych měl.
V sobotu, jak jem již vyprávěl, měl jsem v plánu předloooouhééé expozice v černobílém podání u vraku lodi Erdo III. Prakticky není možné takové fotky bez přídavné dálkové nebo kabelové spouště dělat. Kouzlo je totiž v tom, že většina poloautomatických režimů dokáže pracovat pouze s časy do 30 vteřin. Pokud pro expozici potřebujete čas delší, je třeba využít speciálního režimu, tzv. Otevřené závěrky. A jediná možnost jak na takový režim udělat fotku bez dálkové/kabelové spouště je ten, že celou dobu expozice držíte a mačkáte tlačítko spouště prstem. Třeba 5 minut vkuse. A za takovou dobu s foťákem nepohnout je celkem umění.
Přesně to se mi v sobotu stalo. Šátrám šátrám po batohu, ale kde nic tu nic. V tu chvíli si vzpomenu, že spoušť cestovala letadlem v jiném zavazadle než zbytek techniky a zůstala tedy jistojistě na pokoji. Snímky tak proběhly jak jsem popsal výše.
Svatosvatě jsem si slíbil, že hned jak večer dorazím do pokoje, spoušť do batohu okamžitě dodám. Tak jsem taky učinil, vhodil do batohu celý vak s dalším příslušenstvím a v neděli se vydal fotit, co jiného než opět dlouhé expozice. Šátrám šátrám, nahmatám onen pytlík, jenže ke svému zděšení si uvědomuji, že jsem mimoděk přibalil asi půl kila imbusů, ale moje spoušť mezi nimi není. Prostě špatný balíček.
To si jeden řekne, že je k..t, ale dotřetice se vše dá napravit. Naprosto neoddiskutovatelně tedy spoušť v batohu na dnešní focení byla. Dokonce jsem ji i k fotoaparátu připojil. Jenže.. Něco k dokonalosti přeci jen chybělo. Baterky. Malé zrádné AAA baterky. Ty jsem před cestou letadlem vyjmul a jaksi pozapomněl vrátit. A vzhledem k tomu, že dnes to byla poslední šance na focení, vezl jsem tuhle nedílnou součást výbavy na hezký rodinný výlet. Škoda, napočtvrté bych to už zvládnul, myslím…
Bohužel, tento týden čtvrtý pokus nedostanu. Zítra letíme domů a v kostech cítím ještě nějaké zajímavé zážitky cestou domů… 😉
KOMPLETNÍ GALERIE
