12.4.2023 – PAMÁTKY, PROMENÁDY, HROMY, BLESKY A VÍNO
Válka sice nezačala, ale blesky z oblohy nezmizely. Vůbec, blýská se tu celkem dost a celkem často. Překvapivě občas i z mráčků, kterých by si jeden u nás ani nevšiml. Blesky pak ani nejsou doprovázeny hromy, prostě se párkrát zablýskne a zase je klid. Někdy k tomu spadne pár kapek, ale častěji ani to ne. Hodně zvláštní, nikde jinde jsem tohle prozatím nezažil.
Občas ale klasická bouřka příjde, i teď, v první polovině dubna. Tak jako dnes, zhruba hodinu potom, co jsem rodinku vyložil na pláži a vrátil se ke klávesnici tvořit něco do roboty. Venku nebe potemnělo, ovšem to se podle dnešní předpovědi počasí dalo čekat ještě vícekrát. Pár přeháněk, nic velkého. V tu chvíli zazvonil telefon, abych se prý zase rychle vrátil na pláž, že se tam zvedl vítr, jsou vidět vodní tornáda, blýská se na horší časy a lije jako z konve. Moc se mi tomu věřit nechtělo, byl jsem maximálně kilometr vzdušnou čarou daleko a nad barákem bylo fajn. Ovšem v telefonu se ozvala relativně vševysvětlující rána, jako když ani nevím co, tak jsem mazal.
Za první zatáčkou to začalo. Vítr, hromy blesky a liják bušící do střechy a kapoty z bůhvíjakého, zato však sténajícího materiálu. Zmínil jsem už minule, že kapky jsou tu při dešti opravu celkem velké. Nebyla to nadsázka, opravdu jsou a na holou řiť, promiňte, kůži, to opravdu dost štípe. Zvlášť, pokud během následujícící minuty zmrznou a promění se ve střelbu krup. Naštěstí se jednalo o kroupy velikosti broků, ne o moc větší, ale i tak to byl závoj, že přes něj chvílemi nebylo vidět. A randál takový, že jsem považoval za jisté nějaké praskliny na čelním skle a díry v kapotě. Nepřekročil jsem téměř jistě třicítku až do cíle, přibližně 5 minut jízdy vzdáleného.
Během vteřin se silnice proměnily v brouzdaliště a menší říčky, lidé prchali vyhledat nejbližší úkryt. Pod vodou zmizely i veškeré kanály, díry, krátery, chybějící asfalt a podobně. Díky tomu se čas od času ozvala rána jako hrom, nepocházející ale ze zrovna hromujícího nebe. Musím na tomto místě řádně poopravit svůj první zápis o stavu silnic na Kypru. Ne, není to žádná paráda, jak jsem zpočátku pravil. Mimo hlavní tahy, které opravdu relativně kvalitní jsou (až na ty kanály), je to bída, až hrůza. Zrovna u výjezdu od našeho ubytování, za druhou křižovatkou, zví v silnici díra podobající se strouze, hluboká snad 10 centimetrů, s ostrými hranami a přes celou šíři silnice. Žel, našlo by se takových více než je milé. Takže ještě jednou, silnice tu fakt nejsou žádná sláva. K tomu ta zas Kia… Chtěl jsem říct, K tomu zas ta Kia…
Naproti tomu nemusím ani v nejmenším korigovat svá slova o místních lidech: Vyzvedával jsem ženu a malého ukryté pod střechou restaurace u pláže a těsně přede mnou do ní vstupoval jeden z jejích zaměstnanců. Ruce plné ručníků a dek pro nyní postávající a prochladlé plážové povaleče, natěsnané u dveří, z nichž ani jednoho samozřejmě nenapadlo mu ty dveře pomoct podržet. Chtěl jsem tak učinit sám, udělal dva tři rychlé kroky, ale to už měl pán kliku v ruce, otevíral, a ještě se přes ručníky stihl otočit a varovat mě Opatrně Sir, klouže to tady.
Bouřka se zprudka vyřádila a za 15 minut už zase svítilo sluníčko, jakoby nikdy žádná nebyla. Bohužel zůstal po ní vítr, takže na pláž už to dnes nebylo, ale zato jsme usoudili, že je to ideální počasí k prohlídce několika památek. Konkrétně jsme měli zálusk na hrad a archeologickou část Pafosu. Území se to zdálo být nevelké, k prohlídce tedy vhodné i s neposedou usazeným na ramenou. Nejsem moc památkový typ, architektura mi až tak moc neříká, ale tohle jsem opravdu vidět chtěl. Pochopitelně nakonec neviděl.
Kromě opravované pobřežní promenády, na jejíž uzavírku upozorňují i Google mapy, našli jsme ploty i všude jinde, kam jen jsme se chtěli z parkoviště směr rozvaliny vydat. Nikde žádná brána, jen vysoký plot. Pochopitelně proto, že vstup je zde zpoplatněný a tudíž řádně zabezpečený proti všem, kdož by si chvilkový exkurz do historie chtěli dopřát zdarma. V zápalu boje s počasím mě tahle varianta ani nenapadla. Navíc jsme přijeli kolem půl sedmé večer, kdyby náhodou trošku toho zlatavého světla přeci jen na antické sloupy dopadlo, což bylo asi tak dvě hodiny po zavírací době. Tak pravil následně Google.
Vzali jsme tedy zavděk alespoň hradem a přístavem, ze kterého měl junior stejně desetkrát větší radost, než z nějakých archeologických unikátností. Našli jsme odpornou turistickou pirátskou loď a bylo jasno. Dnešní večer tedy proběhne na hlavní pobřežní promenádě, ve společnosti větru a obřích vln, které se za posledních pár hodin stihly utvořit. A také ve společnosti výloh obchodů se suvenýry, občerstvením, uměním, vlastně všelijakých výloh všelijakých obchodů, a také reklamních tabulí s neodolatelnými fotografiemi nabízeného sortimentu restaurací a bister.
Přebohatý výběr. Sliny mi při pohledu na ty krásně aranžované talíře plné mořského bohatství tekly doslova po vestě. Miluju mořské jídlo, čerstvé mořské jídlo. Všechny ty chobotnice, sépie, mušle, ryby, kraby, krevety (to vše tu mají úplně všude). Mohl bych to jíst celou dovolenou. Bohužel také vím, že je to s juniorem naprosto nemožné, nechceme-li celý pohostinný podnik nechat obrátit vzhůru nohama a následně srovnat se zemí. Nebo s mořskou hladinou. To je vlastně fuk. A i kdyby to nakrásně podnik přežil, nebo alespoň jeho kuchyně, rámus by byl stejnak po celém přístavu.
Na podzim jsme udělali takový pokus, zajít si na mořskou hotovku v Chorvatsku. Nestihli jsme si ani vybrat z jídelního lístku a junior už se po hlavě vrhal mezi lodě, připraven zřejmě si je prohlédnout i z vody. Po zadržení pak pro změnu zdrhal ke stánkům se suvenýry a mocně tam lomcoval s poličkami plnými hrníčků a jiného křehkého turistického kýče. Nebyla šance vydržet na židli déle než pár desítek vteřin. Což se bohužel do dnešního dne nijak nezměnilo, naopak. Zamlada bych tu byl každý večer, někdy i na oběd. Teď ale zbývá jen zamáčknout slinu, slzu a jít dál, až ke stánku se zmrzlinou, kterýžto sliboval zklidnění po dobu následujících několika minut. Pochopitelně po složení patřičného obnosu do kasy a vybavením se dostatečným počtem ubrousků na později.
Bohužel, místní kuchyni tak hodnotit nemohu. I když bych si to moc přál. Ohodnotit ale mohu alespoň pitný, konkrétně vinný lístek. Dávám čím dál častěji přednost červenému vínu před pivem, a proto jsem si ochutnávku místních produktů nemohl nechat ujít. Přecijen, mnohá staletí tradice na ostrově bohyně Afrodity, jenž zpodila syna samotnému bohu vína Dionýsovi, to byl velký příslib. A zklamán rozhodně nejsem, kyperská vína dokonce předčila má očekávání.
Není zpočátku jednoduché se ve všech místních vinařstvích, oblastech a odrůdách vyznat, zvláště, pokud mnoho pomoci nedojdete ani na internetu. Pro účely seznámení se s místní révou však nepotřebujeme tvořit hned vinnou encyklopedii. Nadjete tu i klasické odrůdy jako Cabernet Sauvignon, Shiraz, nebo Merlot, pokud by se chtěl někdo držet osvědčené klasiky. Ale jet na Kypr pro Sauvignon..?
Ohromě mi zachutnala místní odrůda zvaná Marathefiko, která mi učarovala. Pravda, láhev za 3,5 EUR vzbuzovala otázky, leč neprávem. Moc dobré a jemné víno! Pokud nemáte rádi pikantní ale spíš vláčné ovocné, nikoliv však sladké, je to jasná volba. A obzvlášť pak z vinařství Shoufas, to byl balzám, který jsem ještě nikdy neochutnal. Pravda, cena za lahev už dvojnásobná, ale obsah by stál i za větší obnos. Nakonec jsem si ho dovezl až domů 😊
Druhou odrůdou lahodící mému jazyku se ukázala být Othello, zejména z vinařství Keo. Když jsem po ní posléze pátral na internetu, našel jsem průměrné hodnocení 3 z 5. Já dávám jasných 4+ a další zatížení kufru letícího zpět do Vídně. Jinak v každém obchodě nakoupíte spousty místního vína, namátkou například Santa Marina, Saint Panteleimon apod., ale to už mi nijak neučarovalo.
Příjemné na Kypru je, že tu není žádná prohibice, alkohol nakoupíte ve všech stáncích i obchodech a to bez potíží i večer. Benzínové pumpy, naproti tomu, jsou otevřeny sice nonstop, ale jen pro účel nakoupení pohonných hmot, zboží tu večer a v noci nedostanete. Za volantem můžete nadýchat až 0,5 promile (což mi příjde už docela dost), není tak problém dát si dvojku právě zmíněné místní révy po dobrém obědě a usednout k řízení. Kdybych tak uměl lépe řadit levou rukou a odhadovat prostor u patníků při odbočování vlevo, taky bych si dal…
KOMPLETNÍ GALERIE
