11.4.2023 – INDOVÉ, TURCI, ŘEKOVÉ A BÁBOVIČKY Z PÍSKU
Včera jsem povídání končil odstavcem o tom, jak nemám rád oslovení Sir a dodal k tomu přání, aby se nic z lidských zdrojů nepokazilo. Ale samozřejmě, pokazilo. První věc, kterou jsem po ránu musel vyřešit, byla nemožnost přihlášení do firemního počítače, potažmo aplikací, abych mohl po 4 dnech volna znovu zahájit pracovní proces. Ano, druhá polovina kyperského pobytu se ponese v pracovním duchu – home office ze zahraničí, zatímco zbytek rodinky si bude nadále užívat moře.
Nebudu příliš zabíhat do podrobností potíží s počítačem, ale na bleskovou vysvětlenou: Abych mohl začít pracovat, je u nás ve firmě potřeba dvoufázová autorizace přístupu. Typicky heslo a následné ověřovací zavolání na mobil. Jenomže volání na mobil neproběhlo ani jednou, i když aplikace vehementně hlásily, že se o to ustavičně a opakovaně snaží. Až jsem po několikerém pokusu znejistěl, jestli není problém v mém telefonu a požádal kamaráda v Praze o zpětný hovor a poslání SMS. Oboje došlo okamžitě, takže potíž je na straně příjmače Microsoftu.
Musel jsem potupně volat šéfa a ten za mě zkontaktoval naší technickou podporu. Neboť bez hesla si u nás člověk nenapíše ani mailík.
Technická podpora se mi ozvala během několika minut na telefon (další důkaz že mi funguje) a začali jsme 90 minut trvající maraton, během kterého jsem si oslovení Sir vyslechl asi stokrát, neboť náš podpůrný tým sídlí v Indii, jak jinak. Lezlo mi to krkem, věci se navíc nedařily a dost protahovaly, každou větu jsme museli opakovat 3x, neboť spojení přes půl světa bylo bídné, stejně tak artikulace přítele na telefonu.
Po hodině jsme se konečně dostali alespoň k tomu, že bych měl být schopen nastavit jinou formu dvoufázové autorizace. Přítel na telefonu mi několikrát opakoval, že z nabízených variant mám vybrat telefon. Poprvé a podruhé jsem myslel, že špatně rozumím. Trval ale neochvějně na svém. V krátkosti jsem mu vysvětlil, že právě telefon, konkrétně jeho nefunkčnost, je důvod, proč jsme naši zábavu před hodinou odstartovali. Tudíž si nemyslím, že je nejlepší nápad ho po hodině a jistém progresu zvolit znovu a vrátit nás na začátek celého martyria. Ovšem manuál je manuál, přes to v Indii vlak nejede, nešlo jinak, musel jsem zvolit telefon, čímž jsem získal bonusových 30 minut konverzace a další kolo resetování a znovu-nastavování všeho možného. To už se do mého slovníku občas přikradlo univerzální slovíčko začínající na f. Ještě že je angličtina tak skoupá na výrazivo podobného ražení, člověk si tak pod tímhle jedním všeobjímajícím může představit co chce.
Před obědem už jsem byl online a tvrdě makal, zatímco junior si hrál na pláži a stavěl z písku bábovičky. Napadlo mě, že tovůbec není špatný nápad. Večer si taky budu hrát na písku! Konečně se totiž ukázalo sluníčko a byla tu jakás takás naděje na solidní západ. Sice se pro změnu ochladilo a zvedl se vítr, ale světlo bylo. Vydal jsem se tedy na místo, které Google popisuje jako Písečné duny. Přišel jsem na něj celkem náhodně, určitě to není místo propagované v průvodcích, ale zaujalo mě. Jen je od našeho apartmanu vzdálené jedno časové pásmo a asi 70km, což už je docela dost. Nu což, vyzkouším konečně i dálnici.
Absolvoval jsem úsek dlouhý asi 50 kilometrů a dojem z dálnice je velmi dobrý. Pěkný stav, malý provoz, plynulá pohodová jízda. Jen ten rychlostní limit 100 km/h je k vzteku. Neubíhá to. Horší než ekologické zóny na rakouských dálnicích. Posledních 20 kilometrů výletu pak probíhalo na stále menších a horších silničkách, až skončil asfalt úplně. Na podkladu který následoval – velké i malé šutry a skály ostré jako břitva – netroufl jsem si s tou zatracenou Kiou pokračovat. A myslím, že to bylo správné rozhodnutí, taky bych se nemusel vrátit jentak zpátky, rezerva v kufru je jen jedna.
Že se nedostanu autem až k místu bylo jasné už z mapy, jen jsem netušil, kdy ve skutečnosti asfalt skončí a co bude následovat za ním. Měl jsem v merku ideální místo pro zaparkování, ale nedostal jsem se až k němu, naopak, musel jsem vůz odstavit cca 1,5 kilometru daleko a zbytek dojít po svých. Časová rezerva, kterou jsem si pro tuhle cestu vyšetřil, se tak hodila náramně. I proto, že jsem sebou po cestě fláknul jak široký tak dlouhý a zaprasil si od krve trenýrky, tričko a posléze i stativ a nabral tím drobnou ztrátu. Takže pro dnešní fotku jsem doslova cedil krev, pot a slzy 😊
Myslím, že mě za to příroda odměnila. Zastávám už léta teorii, že čím víc člověk vynaloží úsilí a cesta na místo určení je útrapnější, tím větší často dojde odměny. Jakoby to ten nahoře viděl a ustrnul se poskytnout nějakou drobnou odměnu. Bylo tomu tak i dnes, i když to dlouhou dobu vypadalo na včerejší scénář, kdy slunce zmizelo za mraky dřívě, než bylo milé. Velmi podobné mraky se na obzoru zformovaly i tentokrát, ale pak se nebesa otevřela a přecijen budiž barevné světlo!
Hrál jsem si na dunách opravdu jako mimino na pláži. Lezl po nich, propadal se, hledal nejhezčí vlnky a linie, až jsem měl boty tak plné, že bych mohl okamžitě založit beach volejbalový kurt. A protože jsem na začátku zvolil nevhodné ohnisko, respektive objektiv, bylo třeba ho vyměnit. K tomu mi vydatně asistoval zmíněný vítr, a tak se dostatek zrníček nastěhoval i do fotobatohu. Večer bude muset být očista techniky velmi důkladná a obávám se, že i dlouhá.
Považoval jsem duny za solidně zpracované, barvy ještě hrály oblohou, a tak zbylo i pár chvil na pokusy s odrazy od hladiny moře a nějaké ty stříkající vlny, rozbíjející se o skaliska o něco dál. Tak jsem se zafotil, až bylo najednou šero. Tma po soumraku tu nastává celkem rychle, já byl 1,5 kilometru od auta ve volném terénu bez cest. Což není ani ten nejmenší problém, nikdy ani nebyl, ale je zábavné, jak někdy funguje psychika.
Při cestě k dunám jsem si všiml několika cedulí důsledně varujících před nastraženými pastmi na lišky. Doslova se na cedulích psalo, aby lidé dávali na pasti pozor, neboť hrozí, že se do nich sami chytnou. To vše pochopitelně doprovázeno všemožnými výhružnými znaky a nákresy. Nikde nikdo, jak jsem pravil, cesty taky nikde, jen volný terén, tma klepala na vrátka. Neměl jsem zrovna chuť trávit tu noc s nohou v liščí pasti, což mým krokům zpět dodalo řádnou kadenci.
Jak mě hlava malinko vybláznila, i když se strachem to nemělo absolutně nic společného, to spíš opravdu jen takové pobláznění, stal jsem se zranitelnějším pro dlaší vjemy. Jeden takový přišel a v tu chvíli jsem myslel, že začala válka. Nad hlavou mi přeletěla stíhačka, pak druhá, pak třetí. Následované obrovským letadlem letícím tak pomalu a nízko nad mojí hlavou, že jsem měl chvíli dojem, že mi padá na hlavu. Za 2 minuty další. Neosvětlené, skoro určitě armádní. A kousek za hranicema Turci… Na druhé straně Řekové, já uprostřed na území Velké Británie. Fakt jsem chvíli myslel, že uslyším výbuch.
Když jsem pak po pár minutách, usazen už za volantem, uviděl na obzoru několikeré zablýsknutí, nabyl jsem téměř jistoty, že válka už skutečně začala i tady. Že šlo pochopitelně o blesky z blížící se bouřky asi nemusím dodávat.
Je to někdy zajímavé co psychika dokáže. Jedna pitomost člověka vyvede z míry a jakákoliv další neobvyklá věc ho ještě více vyhodí z kolejí, až jsou z toho neuvěřitelné představy a teorie. Přitom takové blbosti. A to jsem dneska chtěl psát o jídle a pití 😊
KOMPLETNÍ GALERIE
