9.-10.4.2023 – POČASÍ, LIDÉ A FOCENÍ

Přepiště kalendáře, povedl se nám zázrak hodný Stvořitele 😊 Odteď má duben 31 dní! 😊

Dospěli jsme k tomu celkem jednoduše. Zmínil jsem to ihned v první větě Kyperského deníku – dle statistiky je zde v dubnu v průměru 29 slunečných dní. No a vzhledem k tomu, že jsme poslední dva dny (sobota a neděle) slunce viděli jen na obrázku v předpovědi počasí, 29 plus 2 se rozhodně nerovná 30, vychází to zcela jasně. Od letoška máme zkrátka dva přestupné měsíce. Můžou se s únorem střídat.

V pondělí už to bylo o něco lepší, ale windy.com se tu nějak nechytá. Mnoho dní tvrdošíjně tvrdil, že od brzkého rána až do soumraku bude naprosté azuro, jenže už jen pohled z okna hovořil jinak. Pak jen stačilo podívat se na snímky ze satelitu a bylo nad mraky jasné, že neexistuje možnost, jak ono azuro zařídit ještě pár následujících hodin. Nějak nerozumím, kde pánové ve windy dělají chybu, ve všech ostatních destinacích se na jejich předpověď dá celkem s přesností spolehnout. Asi nějaké nezvyklé vzdušné proudy, že se ani ta družice nedala přečíst…

Takže to dnes bylo jako ve filmu o počasí. Několikrát za den svítilo slunce a do toho zároveň pršelo. Celkem velké a pěkně studené kapky. Světe div se, i těch nemnoho desítek minut sluneční záře stačilo ke spáleninám. Někdo si je přivodil na zátylku, někdo na uších, někdo na rukou. Holt jsme teď chodili 4 měsíce v mikinách a bundách a víkendová aklimatizace zde taky neproběhla dle plánu, neboť jsme dleli pod šedivou dekou.

První den mi ta deka nevadila ani při focení. Každý večer mám totiž na pár hodin dovoleno opustit posádku a věnovat se sbírání obrázků na stativu. Což by při účasti zbytku posádky, zejména juniora, možné nebylo. Pochybuji, že by stativ vydržel stát déle než deset vteřin. Což by při sobotním focení deky nestačilo, tam jsem měl v plánu expozice mnohonásobně delší.

Vyrazil jsem k vraku lodi Erdo III, což je asi jedna z nejznámějších musíte-vidět věcí na Kypru. Ještě před čtrnácti dny jsem o ní sice neměl ani ponětí, ale jakmile jsem její fotky při přípravě spatřil, bylo jasno. Fotografové se sem sjíždějí ve velkém při západech slunce, neboť scéna je k němu ideálně orientovaná, a mohou tak vzniknout krásné barevné kompozice. Ty také na internetu převládají. Mě však od prvního okamžiku bylo jasné něco jiného. To je ona! To je moje scéna pro zataženou oblohu. Černobílá a na maximální možné časy, co jen z filtrů dokážu vytáhnout! Nebral jsem to ani jako nouzovku pro špatné počasí (nečekal jsem že to bude hned první den), ale naopak, vyloženě jsem se na ty mraky těšil.

Dorazil jsem na místo s předstihem, abych si v klidu mohl všechno projít, promyslet a třeba i nanečisto nasnímat. Dělám to tak rád, kdykoliv jen můžu, na každém novém místě. Klidně i přes den, když je čas. Pořádně tu lokalitu poznat, projít doslova každý centimetr, být jen sám se svými myšlenkami a dostat se do toho správného rozpoložení a soustředění. Když pak nastanou ony správné minuty M, už si jen vyzobávám plody předešlého průzkumu a jdu najisto, po svém. Nejsem prostě ten typ – vyskočit z auta, vyběhnout na předem dané místo focené milionkrát předtím a udělat si čárku v itineráři. Někdy na tom milionkrát foceném místě nakonec stejně skončím, protože lepší prostě není, ale až potom, co si všechno sám poctivě prošlapu a zmapuju. Pak mám i pro sebe hezký pocit, že opravdu cestuju a objevuju a nejen zaznamenávám.

Tentokrát byl bonus i to, že jsem nemusel nutně všechno stihnout do západu slunce, neboť žádný nebyl, a naopak větší tma po soumraku byla žádoucí. Možná to, společně s plánem na opravdu dlouhé expozice, zapříčinilo, že jsem se prakticky okamžitě přepnul do naprosto klidového dlouho-expozičního rozpoložení. Mozek jakoby se přizpůsobil klídku a pohodě a vmžiku se otřepal z hektických a vypjatých posledních měsíců. Ani jsem si neuvědomoval, jak moc mi tohle chybělo. A jak dlouho! Opravdu vypnout, vytěsnit všechno kromě scény a posléze hledáčku, užívat si to jen sám pro sebe a přemýšlet skutečně jen nad výslednými fotkami. Beze shonu.

Byl jsem tam nějakou hodinku a půl, udělal 20 fotek. Ale vracel jsem se nabitý energií a doslova povznesený. Opravdu uběhla dlouhá doba, co jsem byl naposled sám někde se stativem. Myslím, že v říjnu v Českém Středohoří. Tahle terapie a její léky by však zasloužily častějšího užívání.

Jednu ukázkovou fotku jsem propálil už včera, pravděpodobně to ale nebude ta finálně vybraná. Tu si nechám na později, zasluhuje totiž ještě dotáhnout ve Photoshopu, což tady udělat nemohu. Všechny fotky ilustrující kapitoly deníku jsou tak brány přímo z přístroje, bez jakýchkoliv úprav (to jen pro vysvětlení a získání alibi pro drobné nedotaženosti).

V neděli už jsem se na mračnou deku netvářil tak nadšeně. Pro své večerní chvilky osamění jsem zvolil Afrodite´’s Rock, krásný skalní útvar, opět orientovaný k západu. A tady už by to nějaké ty barvy opravdu chtělo. Ovšem neklesal jsem na mysli řka, že při nejhorším budu pokračovat v černobílém rozmazaném podání ještě jeden večer, proč vlastně ne. Vyšlo to jednou, tak proč to nezopakovat. Barevných západů jistě bude ještě dostatek! Ten nejbližší podle předpovědi hned v pondělí.

Jak jsem zpočátku naznačil, nebylo to s tím sluníčkem tak růžové, respektive zlaté, ani večer. Cílem cesty byly tentokráte Sea caves, další parádní skalní útvary a rozeklané pobřeží doslova žadonící o vylepšení trochou žlutého světla. Toho jsem se sice nedočkal, sluneční kotouč byl celou dobu skryt za oparem a i když se několik minut srdnatě snažil probojovat ven, nakonec pohasl ještě před ústupem pod horizont. I tak jsem si to ale naplno užil, nachodil kolem 5 kilometrů a probádal slušnou část pobřeží. Na konci, těsně před západem,  kdyby se obloha přeci jen umoudřila a rozsvítila, byl jsem navíc na svém zvoleném místě zcela sám. Všichni ostatní, v drtivé většině samozřejmě selfíčkáři, opanovali místa okolní, především však jiná. A podle mého i pro fotky méně vhodná. Nevadí, mluvit jim do toho nebudu 😊

Ukázku z onoho místa si můžete prohlédnout nad článkem. Jak jinak, bez jakýchkoliv úprav, i když vyvážení barev přímo žadoní po zásahu 🙂

Zmínil jsem selfíčkáře a druhým dechem musím dodat, že jsem jich dnes očekával na místě daleko víc. Už i vzhledem k tomu, že západ slunce opravdu nebyl beznadějný, ale především vzhledem k tomu, kolik se jich vyrojilo na předchozích dvou lokalitách, i za celkem hrozného počasí. To byla věc, která mě opravdu překvapila. Bylo jich tam nepočítaně. Někteří naprosto bezohlední, neberoucí v potaz nikoho kolem a nezřídka (podle mého) riskující kvůli pozornosti na sociálních sítích i své zdraví. Hluční, rušiví, často pod vlivem, chovající se přinejmenším nevhodně. Ale to jsou v drtivé většině turisté.

Proti místním nemohu říct křivě ani slabiku. Prozatím všude jsme se setkali jen s příjemným úsměvem, ochotou, nápomocností – nikoliv však podlézavostí. A komunikativností. Ona komunikativnost je navíc možná absolutně bez problémů a zábran i v anglickém jazyce, kdykoliv a kdekoliv, což je pro mě obrovské významné plus.

Jsem za roky cest a práce v nadnárodnostních korporacích dost alergický na oslovení Sir. Cítím tam přesně takovou tu podlézavost, neupřímnost, prostě mi to vadí. Ale tady jsem to už dvakrát slyšel na svou adresu také, jenže mi to přišlo být v jiném kontextu. Tak nějak přirozeně. Bez vedlejších úmyslů, prostě spontánně. Nevadilo mi to. Tak jen doufám, že tenhle skvělý dojem z lidí mi tu ještě nějakou chvíli vydrží, ideálně do odletu, a nezmění se hned zítra. Ono se to totiž občas po zveřejnění chvalozpěvů stává, že se to někde zvrtne.

KOMPLETNÍ GALERIE