8.4.2023 – PRVNÍ DOJMY
Nevstávali jsme dnes úplně brzy. Ale vzhledem k časovému posunu a předešlému dlouhému dni, bylo lepší se trošku dospat a netropit neplechu hned první den. Prozkoumali jsme s Eričkem okolí našeho ubytování, asi stokrát namočili ruce v bazénu nám přiděleném, abychom potvrdili, že voda je opravdu studená, zašlápli pár mravenců a pak pozorovali, jak jejich zoufalí druzi odnášejí mrtvé do kanálu. Nakoupili jsme nějaké potraviny na následující dva dny, zabalili věci a po vypití kávy se chystali objevovat první písečné pláže. Jenže právě v tu chvíli chtěl mrňousek všechno urychlit, jal se zavřít posuvné dveře na terasu a přirazil si prsty..
Zpočátku vše ukazovalo na klasický scénář, újma – vztek – uklidnění, ale když i po 30 minutách v náručí křik neustával, bylo jasné, že se tentokrát stala újma opravdová. Až jsem se bál, jesli nejsou prstíky zlomené. Oklikou a rodičovskými triky jsme se ale nakonec dokázali přeci jen nalodit na nenáviděnénou Kiu a vyrazit vstříc písečným plážím. Ale zpět od rodinných trablů, pojďme si povídat o Kypru a trošku i o focení.
Vyrazili jsme po obědě, kolem druhé hodiny, což vlastně znamemá, kolem jedné našeho času. A stejně jako když jsem poprvé v životě držel volant na opačné straně, než je jinak v civilizovaném světě zvykem, průšvih byl za dveřmi. Zatímco v roce 2019 jsem v Edinburghu potřeboval asi 20 minut k trvalému poškození půjčeného automobilu, tady mi to trvalo o 17 minut méně..
Po 300 metrech jízdy se totiž nečekaně a nevítaně ozvala hrozivá rána. Zastavení, auto na blikačkách a sčítání škod. Naštěstí se jednalo jen o náraz zrcátka na zrcátko, přičemž naše zrcátko bylo přiraženo za jízdy rychlostí cca 30 km/h k bočnímu okýnku. Rána jak z kanónu, navíc svědci celé události a majitelé trefeného vozu byli přímo na ulici. Vylezl jsem ven se sevřenou pr…lí, avšak byl jsem uvítán jen smíchem a živou gestikulací. Zaparkovaným vozům se nestalo nic, majitel se mě naopak tázal, zda-li je vše v pořádku u nás. Rychlá kontrola prozradila, že náraz bočního zrcátka nenapáchal prachžádnou škodu, nic neprasklo, a můžeme tedy pokračovat v cestě.
Nevím… Považuji se za velmi zkušeného řidiče, mám za sebou statisíce kilometrů bez nehody, nebo alespoň nehody, kterou by řešila pojišťovna. Nějaké uklouznutí nohy v zácpě a následný drobný ťukanec nepadá na váhu. Ale ve chvíli, kdy si sedám za volant na opačné straně, je to horší než poprvé v autoškole. Noha přilepená na spojce, přemýšlení nad každým řazením prováděným levou rukou, a především neustálý neodhad prostoru vlevo. Mám tendenci najíždět ke krajnici tak, jako bych seděl na svém místě a nějak se mi u toho ztrácí dobrý metr plechu po levici. Ale za 2 dny to bude dobré.
Doprava je tu na duben celkem živá. Vcelku překvapivě, na to, že je ještě dávno před turistickou sezonou, chytili jsem už i zácpy, a to o víkendu! Řidiči jsou však celkem ukáznění a ohleduplní, zatím jsem neslyšel jediný klakson. Až na zvyk zastavit si a odskočit z auta kdykoliv a kdekoliv, třeba i na rušné dvouproudovce.
Jinak je to tady království retardérů a kruhových objezdů. Zejména ve městě člověk prakticky nemá šanci pořádně se rozjet na povolenou rychlost, neboť záhy narazí na nějaký zpomalovač. Kruhové objezdy, ač víceproudové, jsou ale jinak perfektně přehledné. Dostatečně dlouho předem je na značkách i silnici avizováno, do kterého pruhu se zařadit, aby řidič bez kličkování najel přesně k výjezdu, který potřebuje. Hodně užitečné je to především u výjezdů za polovinou kruháče (na normální křižovatce jakoby odbočení vpravo) a podle mě to vcelku urychluje provoz. Přijíždějící auta, dávající přednost těm na objezdu, totiž hned vidí, kdo kde bude vyjíždět a mohou se tak zařadit daleko rychleji.
Co je tady nezvyklé, to jsou dvojí semafory na křižovatkách. Jedny před a druhé za křižovatkou. Což mi připravilo nejednu horkou chvilku, především pak při odbočování vpravo. Projel jsem totiž klasicky první světla na zelenou, ale po chvíli, když jsem vjížděl do cílové ulice, svítila před ní červená. Malinko jsem zazmatkoval, co vlastně mám dělat, než mi došlo, že ta červená platí pro automobily naproti, ne pro ty odbočující. Napoprvé jsem byl přesvědčen o tom, že jsem si na uvítanou vykoledoval nějakou pěknou pokutičku.
Ještě jedna věc na semaforech je nezvyklá – blikající oranžová, a to po velmi dlouhou dobu. Kolikrát ji vidíte už z dálky a při příjezdu na semafor stále ještě netušíte, kam barva dále poskočí. Jestli se nemýlím, povedlo se mi systém rozklíčovat. Vypadá to, že blikající je vždy po červené, předtím, než padne zelená. Ovšem jestli se mýlím, bude to ještě zajímavé!
Většina cest je tu ve velmi dobrém stavu, děr tu není moc. Sice, když už na nějakou narazíte, stojí za to, hloubkou a velikostí jak kráter po granátu, není jich ale vážně moc. Tedy tam, kde se zatím pohybujeme. Ale ty kanály! To je peklo. Těch tu je nepočítaně a samozřejmě málokterý splývá s povrchem vozovky. Tu vyčnívá, tu podčnívá a výsledkem jsou rány jak z děla. Ovšem myslím si, že za to spíše může ta příšerná Kia. Začínám to auto fakt nenávidět. Nejenže se blbě řídí, není v něm místo, ale každé najetí na jakoukoliv nerovnost je doprovázeno zvuky jak od bucharů. A skoro to až fyzicky bolí, tlumiče asi nějak zapomněli namontovat nebo co.
Klimatizace uvnitř neexistuje, teplota se ovládá větráky, které se ovšem dají posunout pouze do 5 poloh a hotovo. Takže buď foukají moc, nebo málo, případně je moc teplo, nebo zima. Nic mezitím. Spotřeba nehorázná, máme polovinu nádrže pryč a nenajeli jsme ještě ani 200 kilometrů. No a konečně, tachometr je v mílích. Pod nimi jsou sice uvedeny i kilometry v hodině, ovšem tak miniaturními čísílky, že není snadné je objevit, natož se podle nich orientovat. Ručička tachometru je navíc celkem bytelná, takže hravě překryje rozhraní 20-30 kilometrů na menším ciferníku. Jezdit se podle toho nedá. Značení u silnic a rychlostní limity jsou taktéž v kilometrech za hodinu, proto trefit ve městě padesátku lze jedině s pomocí Google navigace kde je teprve vidět, kolik ve skutečnosti jedu. Brr. Jsem rád, že jsme si nenaplánovali nějaké větší přejezdy, protože to bych to auto brzy shodil ze skály.
Pro dnešek už toho hromování raději nechám. Zítra slibuji, že to bude o poznání veselejší. Dám stranou auta a jiné pekelné stroje a věnovat se budu lidem. A také focení a počasí. První snímky už jsou na světě, a tak jeden přidávám, jako takovou ochutnávku, i k dnešnímu článku. Přestože s ním vůbec nesouvisí 😊
KOMPLETNÍ GALERIE
