7.4.2023 – CESTA

29 slunečných dní v měsíci dubnu. Teplota vzduchu přes 20, teplota moře pomalu sunoucí se k téže metě. O čem že to mluvím? O Kypru! Tam jsem vyrazil na Velikonoce, malinko se ohřát po březnové polární fotoexpedici. Chytat sluníčko jsme však tentokrát odjeli v plné rodinné sestavě, aby i žena a junior něco radosti z toho měli.

Vzhledem k tomu, že pro Erika, Brychtu juniora, byla to první plánovaná cesta letadlem, měl jsem mírné obavy, nezastírám. Zvlášť, když k prvnímu letu bylo potřeba dojet autem až do Vídně. To už samo o sobě znamenalo vcelku dlouhý a náročný den i pro dospělého. Odlet z Vídně jsme volili kvůli cenám letenek společnosti RyanAir. O tom, jak nákup u zmíněné společnosti probíhá, pojednávám v extra článku, protože to stojí za detailnější rozbor. Znalým nemusím ani naznačovat, těm neznalým nadhodím titulek příběhu pro lepší orientaci v problému – Kterak skrytými poplatky navýšit cenu letenek dvojnásobně.

V pátek ráno, vzhledem k tomu, že už se jednalo o sváteční den, neočekával jsem na silnicích jakékoliv komplikace. Jenže nastaly. A to hned na prvních 100 kilometrech, během kterých se nám dojezd na letiště posunul téměř o hodinu. V tu chvíli bylo jasné, že pokud ze svého auta neudělám létající stroj, nemáme šanci další létající stroj z Vídně ani omylem stihnout. Pomalu už jsem v hlavě osnoval plány na návštěvu Prateru a jiných vídeňských exkluzivit s přespáním několik nocí tamtéž. Naštěstí zasáhla vyšší moc v podobě Google, kterýžto navrhl objízdnou trasu s dojezdem dovolujícím i patnáctiminutovou zastávku k obnově sil a v případě Erika, k hraní na šoféra.

Dost dlouho jsem si žongloval myšlenkou, že bychom se do Vídně nechali odvézt, a pak zase vyzvednout. Jenže ono zakoupit si parkování přímo na letišti na nějakých 8 dní vyjde cenově přibližně stejně, jako další jízda tam a zpět. K dobru je nutné ještě připočítat, že člověk má své auto k dispozici neustále, není odkázán na pomoc druhých, a v případě jakékoliv změny prostě sedne a jede. Takže jsem se starého, dobrého ochmataného volantu chopil sám.

Check-inem ve Schwechatu, kde se ve skutečnosti Vienna Airport nachází (cca 10 km od metropole), prosvištěli jsme za pět minut dvanáct, doslova. Těsně za námi, poté, co jsme prošli procedurou odbavení, vytvořila se náhle fronta na dobrou půlhodinku. Kde se ti lidé tak zčistajasna vzali fakt netuším..

Naše štěstí však netrvalo dlouho. Podařilo se nám sice ještě při odbavování do letadla předběhnout všechny bez prioritního odbavení (dítě v náruči je silný argument), tím to však skončilo. Fronta se zasekla prakticky ihned potom, neboť bylo potřeba řádně uklidit a do letového stavu uvést stroj, který pár desítek minut předtím teprve přistál, ale měl nás i dopravit na místo určení. Takže místo toho, abychom stáli v hale a mohli juniora ještě trochu zabavit a unavit, stáli jsme v pasti těsně za turnikety, které se nedaly otočit zpět a masou lidí s priority boarding passem, jistě ne zdarma uděleným. Masa se dala do pohybu ve chvíli, kdy se mělo letadlo odlepit od země…

Let naštěstí proběhl bez sebemenších potíží, dokonce i na zaslouženou plechovku Heinekena došlo, a na Kypru jsme přistáli téměř přesně tak, jak bylo uvedeno v původním itineráři. Asi vítr do zad nebo co.

Kufry nám byly otočným pásem doručeny všechny, bez zjevného poškození, a tak hurá ven z letiště! Jenže ouha! Před vstupem na kyperskou půdu, nutno dodat že řeckou část, bylo potřeba naskenovat cestovní doklady a nechat se vyfotit automatem na bázi budky Vox Populi. U mě to ještě šlo, ale u synka automat zahlásil, že cestovní doklad není uznán a hotovo. Než se mi podařilo sehnat dozírající obsluhu a napravit všechny potřebné úkony, zbývalo nás u celní prohlídky asi 10. No jo no, pár minut předtím jsem si blahořečil, jak fikaně jsem na frontu vyzrál a nasměroval nás ke správnému odbavení, čímž jsem doufal přeskočit asi 50 lidí.

Po překonání brány do jihoevropského ráje ze mě spadla veškerá nervozita, pramenící především z obavy, jak to všechno zvládne nejmladší člen výpravy. Ukázalo se, že ten to zvládl ze všech nejlépe. Komedie ale teprve začala.

Jako již tradičně, pronajal jsem auto pro následující dny u společnosti, kterou využívám kdykoliv a kdekoliv je to možné, neboť s ní mám velmi dobrou zkušenost. Nebudu jmenovat, ale za mírný poplatek prozradím 😊 (Ne)zmíněná společnost je velmi ekonomicky výhodná, na druhou stranu, občas trpí (a zejména její klienti) tím, že její pobočky nebývají umístěny přímo v terminálech letišť, jak je tomu u větších gigantů typu Avis, Sixt, Europcar apod. Je proto potřeba zorganizovat odvoz a kámen úrazu je na světě.

Neskákal jsem proto nadšením potom, co mi po zaplacení rezervace přišly notičky, jak se k přepážce dostat. Ovšemže sběrným vozem. Který vás vezme maximálně 3 minuty od letiště. I prd!

První zákeřná překážka spočívala už jen nalezení místa, kde nás měl sběrný vůz nabrat. Konkrétně v řecké abecedě na všech místních značkách a cedulích, která však s naší středoevropskou nemá mnoho společného. Instrukce poskytnuté auto-moto-molochem jsou naproti tomu psány abecedou srozumitelnou většinové části světa, a tak jediný záchytný bod, nebo vodítko, jsou čísla a intuice. Beru-li v potaz únavu, ignoranci a blbost, neměla u mě intuice moc šancí. A čísel ve jménech zase nebývá mnoho. Takže propojit si obě abecedy tak, aby se člověk dostal ke správnému stanovišti označenému cedulí, probíhalo jako v komedii Zdeňka Trošky.

Přes první rantl se mi z vozíku vysypal jen jeden kufr a jedno příruční zavazadlo. Přes ten druhý už byl výčet dvojnásobný. A když jsem se snažil vzít to zkratkou pro pěší, cestou neprojektovanou pro letištní vozíky, došel újmy veškerý naložený arzenal. To se opakovalo ještě jednou, vlastně dvakrát. Ještě že jídlo v kufrech zabalené bylo ochránéné vrstvou polystyrenu a hračky byly ve stavu, že jim žádný další náraz ublížit nemohl.

S velkou slávou jsme se dopracovali na stanoviště označené stejným logem, které bylo v rezervačním formuláři. Všichni zákazníci Avis a Sixt už vypadali uspokojeně, ale to nás v žádném případě nerozhodilo. Jenže shuttle mající za úkol dopravit nás k výdejně byl bez všech pochybností mimo provoz už hezkých pár minut. Dobrá, je čas žhavit drát. Vyjmul jsem tedy přístroj telefonní a jal se volat na číslo uvedené v rezervačních dokumentech. Jednou, dvakrát, třikrát, stále hluché. Až na čtvrtý pokus, povšiml jsem si, že mi chytrý telefon hlásí možnost výběru a změny režimu. Přejete si ukončit režim letadlo a zahájit volání? Asi není potřeba nic dodávat… V mém případě evidentně nebude tak složité nahradit mě umělou inteligencí…

Náhle bliká světlo, dveře letí, přistoupil urostlý Kypřan a naprosto perfektní Angličtinou se mnou prodiskutoval věci příští. Mezitím ještě stihl naložit všechny omlácené kufry a osobní zavazadla. Skvělé.

Cesta k přepážce netrvala slíbené tři minuty ani náhodou. Ale vem to čert. Důležité bylo, že jsme byli evidentně jediní zákazníci a odbavení tak proběhlo okamžitě. Deset podpisů, několikeré ověření kreditní karty, řidičského oprávnění, zkrátka nic mimo mantinely, na které je člověk zvyklý. Pán obsluhující celou půjčovnu pak prohlásil, že si můžu udělat pohodlí a on že zajede pro auto. Také celkem příjemně neobvyklý bonus. Do vozu pak připevníme dětskou autosedačku, kterou jsem si vybral a samozřejmostí je naložení kufrů. Abychom to prý neměli daleko.

Za třicet vteřin přijel a mě spadla brada. Zyvkl jsem si za ta léta na to, že nikdy nedostanete ani přibližně to, co si u car-rental společnosti objednáte. Ostatně, je to i ve smlouvě. Dostanete vybraný model, nebo podobný vůz. Z hlediska řízení je mi to vlastně jedno. Ale vybírám modely aut vždycky hlavně podle kapacity kufru. Jde mi o to, abychom se se zavazadly pohodlně vešli a je mi pak už jedno, jestli řídím VW kombi nebo mám místo manuálního Diesla automatický hybrid. Ovšem zavazadla…

Už před měsícem v Norsku jsem byl krutě obehrán a obelhán, i když tam se to stává sporadicky a člověk spíše dostane větší vůz, než si objednal. Přesto kvalita vozu a zavazadlového prostoru nemusí korespondovat. Jako dnes. Objednal jsem vůz s prostorem pro 2, opakuji 2 velké 100 litrové kufry, 1 menší 50 litrový a 2 další menší zavazadla. Pán se ze tmy vyloupl za volantem malinkého vozu Kia…, jehož zadní kapacitní část určená pro odložení kufrů byla vyčerpána ve chvíli, kdy jsem do ní uložil první 100 litrový. Na dotaz, kam bych měl uložit zbytek zavazadel dle objednávky, bylo mi odpovědí jen pokrčení ramen.

Vzhledem k tomu, že jsme nakonec 2 stolitrové kufry neměli a podařilo se nám celou naší rodinnou enklávu zabalit do velmi úsporné kombinace 20kg + 10kg + 5kg, bylo možné, při odmontování některých částí úložného prostoru, nalodit se i do něčeho takového, jako je Kia. Únava už byla znát na všech z nás, a tak jsem kolem toho nedělal dusno, sedl za volant, připásal se a suverénně vyjel ven přímo do zákazu vjezdu (ne toho s červeným kruhem, ale toho s bílým obdélníkem).

Cesta na ubytování netrvala ani 20 minut. Chvilku sice trvalo najít správný vchod a za ním schránku s klíčem do království doslova 2x většího než je náš byt v ČR, ale byla to už jen formalita. Podstatné bylo, že těch 20 minut řízení vlevo nezanechalo nikde majetkovou újmu. A protože jsme dorazili dávno po soumraku, tudíž za tmy, popis prvních dojmů si nechám na zítra.. 😊

KOMPLETNÍ GALERIE