3.10.2021 – zmrtvýchvstání domu Usherů

Po půlnoci přišla paní domácí doprovázená větrem. Neměl jsem už sílu se s ní potkat, možná jsem měl i trochu dětinský strach koho potkám. Po předchozím dni bych se nedivil ničemu, ani ježibabě z Mrazíka. Takže jsem naprosto zbaběle vypnul mobil (momentálně jediný zdroj světla) aby náhodou neprosvítal pod dveřmi a neprozradil, že jsem ještě vzhůru, a předstíral hluboký spánek. Ráno moudřejší večera. A za chvíli jsem hlubokým spánkem skutečně usnul.

Kolem osmé ráno ke mě dolehly zvuky odcházení majitelky farmy do práce. Odešla, ale vítr  zůstal. Ani ne tak v domě, venku však všude. A postupně sílil. Bylo tedy naprosto jasné, že parádní zrcadlení ve vodních hladinách jsem včera viděl pravděpodobně naposled (ano, ukázalo se, že opravdu naposled) a co jsem si nevyfotil po cestě, dnes už nevyfotím (ani jindy letos). Narychlo jsem si tedy pozměnil denní itinerář a z původně zamýšleného objíždění jezer a nejhlubších fjordů, právě za účelem focení hladinek, vyrazil jsem na zevrubný průzkum jen jedné větší oblasti.

Udělal jsem si den hodně na pohodu. Zastavoval často, vlastně skoro neustále, projížděl i nejmenší nezpevněné cesty, prostě průzkum jak má být. Počasí bylo aprílové, chvíli zataženo, občas vykouklo slunce, ale většinu dne bylo pod mrakem. A když jsem se na západ slunce vydal na Unstad beach, proslavenou zejména tím, že se zde celoročně surfuje (i dnes tu bylo něco kolem 20 nadšenců), přihnaly se mraky tak černé, že nebylo pochyb o marnosti čekání na jakoukoliv jinou barvu, než odstín šedé. Navíc pláž dostála své pověsti a vítr zde byl ještě asi dvakrát silnější než všude jinde. Bylo na čase ukončit dnešní dobrodružství a dořešit nejpalčivější otázku, s námahou, leč úspěšně upozaďovanou celý den. Co se mnou a domem Usherů.

Vlastně trochu kecám. Zas tak úspěšně jsem myšlenky na toto téma z hlavy nevytěsnil. Chtě nechtě občas vykoukly jako svišti z nory, aby chvíli pozorovaly co se děje, jestli je situace přiznivá a je bezpečné ukázat se ještě víc, nebo pro jistotu rychle zalézt zpátky do podzemí. A když je člověk chce chytit, okamžitě zmizí, aby vzápětí vykoukly z jiné nory. Takže to pronásledovatel za nějaký čas vzdá a podvolí se jejich rytmu. Proto mi přes den v hlavě nakonec uzrál jakýsi plán, chcete-li řešení, opírající se o dva základní poznatky. Zaprvé, v noci mě nikdo nezařezal, takže z tohoto pohledu je dům asi bezpečný. A za druhé, mám jen čtyři celé dny na průzkumy a zábavu, než budu muset odjet na letiště. Po dnešku vlatně už jen 3.

Přijel jsem do opuštěného domu. Vše bylo jak jsem to ráno nechal, evidentně tu nikdo celý den nebyl. Ale paní domu tentokrát dorazila pár minut po mě. K mému překvapení se zjevila postava v mém věku, plus mínus. Což mě maličko vyvedlo z míry, neboť jsem čekal někoho minimálně o 15 let staršího. Stěny totiž zdobily obrázky malých dětí, ale absolutně nic v domě nenasvědčovalo přítomnosti jakýchkoliv dětí po hodně dlouhou dobu. Ať už zmíněný nepořádek, absence jakýchkoliv hraček, věcí, prostě čehokoliv. Tipoval jsem tedy spíš na babičku.

No nic. Po prvotním pozdravení a představení jsem ihned “nekompromisně” požadoval světlo ve své světničce. Bylo mi vysvětleno, že elektrický okruh napájecí zrovna můj lustr nefunguje a fungovat nebude, zato lampičce připojené v zásuvce jiného okruhu nechybí toliko nic, kromě funkční žárovka. A za minutu budiž světlo. Povzbuzen, stejně “nekompromisně”, dotazoval jsem se na přítomnost mikrovlnné trouby, na níž je můj žaludek přímo existenčně závislý. Kuchařské schopnosti mi totiž nic jiného než ohřev předem dovezeného jídla nedovolují. Trouba nebyla a nebude, tečka. Ohřev tedy bude probíhat pěkně postaru, v horké vodě na sporáku, a ke každému jídlu bude třeba vařit vždy čerstvou přílohu. Takže to bude trvat o poznání déle, ach jo. Další černý puntík.

Pak jsme chvíli jentak mluvili a bylo mi několikrát zopakováno, abych se absolutně nestyděl využívat všechny prostory, především obývák a svojí cimru bral opravdu spíš jen pro přespání. Když jsem si to teď s odstupem skoro jednoho dne přehodnotil, musel jsem uznat, že Hilton to sice není, ale všechny “společné” prostory + můj kamrlík byly až na nějaké ty mouchy vcelku v normálním stavu. Až na předsíň, kde se člověk stejně jen přezouvá a vchod do koupelny. V ostatních místnostech jsem neměl co dělat, a tak jsem to tak začal pomalu i brát. Zkoušel jsem si prostě spíš všímat toho pozitivního a tak trochu “nevidět zlo”, co mě udeřilo do očí při příjezdu. Mrtvé kočky a živé myši byly odsunuty do podvědomí, prozatím.

Ručička nálady a dojmu se pak ještě o trošku přiklonila k plusovým hodnotám ve chvíli, kdy mi byla nabídnuta večeře. Pravda, jen těstoviny s kečupem, ale gesto to bylo. O to více, že paní domu přiznala, že večeří doma po několika měsících, neboť bývá pracovně mimo. Netušila ani, jaké jídlo ve špajzu má a špagety byly evidentně poslední. Zdvořile jsem odmítl s tím, že mám jídlo svoje.

Odmítl jsem posléze i nabízené víno po večeři. Bingo! Tak tady je zakopaný pes! Vysvětluje to pivo v lednici i prázdné flašky od vína položené na několika místech v kuchyni. Návštěvou to nebude. Paní domu si evidentně ráda a často přihne, proto to tu vypadá jak vypadá. A nějaké pracovní vytížení je jen taková výmluva. Bylo mi jasno. Je to prosté (…milý Watsone), řekl by Sherlock Holmes. Paradoxně jsem se vyřešením celé záhady uspokojil a definitivně se rozhodl, že zůstanu. Bylo mi trochu líto zabít půl dne ze zbývajících 3 dní hledáním nového příbytku, následného balení, stěhování a zase vybalování. Navíc už jsem živě viděl sáhodlouhé spory o již zaplacené peníze a do toho už jsem tuplem neměl chuť. Myší se nebojím a cestu do koupelny zvládnu, nejsem malej…

Jaké bylo moje překvapení, když paní domu dopila sklenku, zvedla se, nasadila holinky a zablácený pracovní oděv a vydala se zaopatřovat farmu a zvířata. Vrátila se opět až kolem půlnoci. Nepotkávali jsme se v domě často následující dny, myslím že ještě 2x, možná 3x. Jinak odjížděla několik hodin přede mnou a zpravidla se vracela velmi pozdě večer, přičemž se potom ještě musela vydat zaopatřovat další věci ven, často do vichru a deště. Když ale byla chvíle pohovořit, nestačil jsem se divit. Kromě práce kolem farmy letos otevřela restauraci někde ve městě, k tomu má obchod zřejmě až v Tromso, kam mimochodem celkem autem často jezdí (což jsem plnohodnotně dokázal ocenit až ve čtvrtek, kdy jsem celou trasu absolvoval sám). Pracovala jako záchranářka a létala vrtulníkem pro zraněné turisty, například i na Kvalvika beach, kde jsme loni vyhrabávali “mrtvoly” zpod sněhu. Navíc je na to sama, neboť je rozvedená a své děti má již dospělé a odstěhované (měla je celkem mladá, jak jsem se dozvěděl).

Zřejmě jsem se nemohl ve svém soudu ohledně pití mýlit více. Můj respekt k paní domu rostl každým dnem, kdy jsem na vlastní oči viděl, jak tvrdě pracuje a že domů chodí opravdu jen na pár hodin umýt se, vyspat a nasnídat. Dokonce si i tak našla chvíli a zřejmě kvůli mě po měsících zatopila v krbu. Až jsem se za to styděl. V kontextu toho všeho se pro mě najednou i ten nepořádek stal tak nějak menší o naprosto pochopitelný. A tak se stalo, že to, co se mi ještě včera zdálo jako noční můra, jsem si během pár dní oblíbil a při odjezdu bez jakékoliv hrané slušnosti zcela upřímně slíbil, že pokud se podaří zavítat sem zase za rok, velmi rád se na farmu jako host vrátím. Už se mi totiž nezdálo, že se dům Usherů musí zřítit a být pohlcen močálem, ale že v něm vlastně může být i krásně, obzvlášť za slunečnějších dnů. Je to přeci jen ta pravá farmářská zkušenost 😊