2.10.2021 – Vítejte v mé noční můře

Dnes už jsem se neprobudil do žádného azura, celá obloha byla zatažená, ale vítr o sobě stále nedával vědět. Posnídal jsem tedy zbytky od večeře, nanosil do auta veškeré věci a popojel cca 10 minut za Andenes, kde jsem měl v plánu zdolat, ještě před definitivním odjezdem k Leknes, nějaké kopce. Respektive jeden z možných, abych viděl taky něco z výšky. Podmínky pro túru byly ideální a za necelou pohodovou hodinku jsem byl na vrcholu o nějakých 300 metrů výše. Příjemná procházka bez sněhu, vzhledem ke sklonu svahu však v zimě neuskutečnitelná. Budu muset najít něco snažšího..

Následující cestu na jih jsem pojal zpočátku průzkumně, takže pomalu a delší trasou. Ta vedla po západním pobřeží ostrova a cílem bylo objevit nějaké zajímavé pláže či jiná místa, vhodná k focení polární záře. Jenže jsem jich našel méně než šafránu. Což pro příště není až tak moc potěšující, na druhou stranu jsem měl ale klid v duši v tom, že poslední dvě noci jsem se o nic extra zajímavého z hlediska lokality nepřipravil.

Jakmile jsem okruh dokončil, dal jsem si první zastávku a první kafíčko z termosky, po nějaké době druhou zastávku a druhé kafíčko, pochválil v duchu jak to parádně ubíhá a jak je vlastně super den. A ihned v tu chvíli (minutu po vyjetí z parkoviště druhé zastávky) se ten den začal z perfektního pomalu přeměňovat skoro až v noční můru. Za výjezdem totiž následoval úsek cesty rovný několik set metrů, auta přede mnou byla pár desítek, a tak jsem pocitově jel. Když se daleko v předu na silnici zjevila postava ve žluté reflexní vestě. Dělník, pomyslel jsem si a lehce zpomalil. Jak jsem se ale blížil, postava ignorovala projíždějící auta, ale celkem jasně začala mávat směrem ke mně. A to už mě to v děsu napadlo. Postava sice byla stále malinkatá a v detailech nejasná, ovšem mě se v hlavě už jasno pomalu začalo tvořit. Směs úleku, vzteku a obav. Jak jinak, závěr byl nevyhnutelný, rozuzlení v podobě skrytého auta a radaru na sebe nenechalo dlouho čekat. Byl jsem briskně odeslán na vedlejší silnici ke kolegyni postavy, kterou jsem v prvotním vzteku plánoval přejet a pak ujet.

„Bla bla bla v Norštině“

„Nerozumím, můžete prosím anglicky?“

„Samozřejmě. Je to vaše auto?“

„Ne, je pronajaté z půjčovny.“

„OK, žijete v Norsku?“

„Ne, jsem turista.“

Čímž jsem se sice vyhnul udělení bodů za umělecký dojem (stejný systém hodnocení dopravních přestupků jako u nás), ale nejspíš si vysloužil vyšší sazbu trestního rejstříku (pokuty).

„Dobře, takže pokuta vám příjde domů, potřebuji váš doklad s adresou. Jel jste 96, ale smí se tu jen 80.“

Trochu mi padl kámen ze srdce, protože vzhledem k chování auta i předlouhé rovné cestě jsem se obával, že moje rychlost mohla být i vyšší. Takže by to tak drahé být nemuselo.

„Budete to mít za 5000 norských korun, výměr vám příjde na adresu“

To jsem polkl na sucho, pak ještě jednou. Asi jsem se přeslechl. To je turistická sazba, nebo co? Vyzkoušel jsem chytit se posledního stébla naděje.

„Já bych ale rád zaplatil rovnou tady na místě, není potřeba posílat nic poštou.“

Doufal jsem ve snížení sazby a až teprve potom bych řešil, kde bych tady asi tak vzal tolik v hotovosti.

„To nejde, příjde vám to domů. Bude to 5000 korun.“

To abych si nemyslel, že jsem se poprvé přeslechl. Do řiti práce. Než jsem dokázal strávit co se poslední minutu odehrálo, měl jsem doklady zpátky a byl vyzván k odjezdu, neboť za mnou už byl odstavený další hříšník, jemuž bude v blízké budoucnosti provětrána šrajtofle. Stihl jsem se ještě jako blbec za svůj přestupek omluvit a pak se radši rychle vypakoval.

Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem v Norsku potkal policejní hlídku. Nikdy předtím jsem o ni ani nezavadil. A hned to bylo za takovej balík. Pro doplnění, kurz české a norské koruny je aktuálně 2,61, takže mě tu v Čechách brzy čeká výměr na nějakých 13000 českých korunek. Tak jako tak, do konce pobytu už jsem si nedovolil překročit rychlost ani o kilometr. Ale ještě ve zbytku cesty jsem osnoval pomstu a vymýšlel, jaké protikroky provedu. Neprodám kůži lacino.

Během cesty jsem ale trošku vychladnul. Nebe bylo stále zatažené, ale po větru ani památky, a tak bylo možné vidět velmi neobvyklé scenérie tady na severu. Totiž zrcadlově klidné hladiny jezer a fjordů, ve kterých se odrážely nádherně zabarvené hory, stromy, chaty, celý parádní podzim. Několikrát jsem po cestě zastavil, abych tu parádu zachoval i pro foťák. Přeci jen, jeden nikdy neví, počasí se tu mění každou hodinu. Zítra už by se poštěstit nemuselo (a taky že ne).

Prakticky na čas jsem dorazil k ubytování, spojil se telefonicky s paní domácí a rázem se ocitnul v něčem, o čemž jsem si v první chvíli myslel, že je to noční můra. Nebo skrytá kamera. Ale popořadě.

Příjezd k domu (byla to klasická venkovská farma) byl mezi dvěma výběhy pro prasata. Desítky centimetrů bláta a v tom radostně se tetelící čuníci. Nic hroznýho, ale uvítací výbor jsem očekával jiný. No nic. Zaparkoval jsem u vchodových schodů, vedoucích k vyvýšené terase. Už jen nenacouvat do nějakého kravského lejna byl solidní šoférský počin, nevstoupit nohou do nějakého dalšího z tisícovky kolem pak už bylo záležitostí akrobacie. Ale i kuframa jsem to dal, podle „live“ instrukcí na telefonu našel vchodové dveře, vzal za kliku, otevřel a zarazil se. Pro jistotu jsem se poptal paní domácí, zda souhlasí nápis nad vchodem a jsem-li skutečně ve správném domě. Byl jsem ujištěn, že ano.

Proč že jsem se zdráhal?

Za dveřmi v předsíni byl totiž neskutečný čurbes. Poházené zablácené boty, oblečení na hromadách, cosi rozbitého (nevím jestli soudek, skříň, truhla?) v koutě, otevřená skříňová stěna přetékající krámama. Slovy majora Halušky – Větší bordel jsem neviděl ani u cigánů! Nejsem cimprlich, ale takhle rozhodně nevypadá předsíň, která čeká na hosta, nota bene hosta, který za svůj pobyt platí.

V podobném duchu jsem byl navigován po domě, abych našel vše potřebné. A přišlo mi, že procházím nějakou stezkou odvahy, nebo tak. Kuchyň, navazující ihned na vstupní halu, vypadala celkem solidně, až na plesnivé zbytky jídla na lince (zejména borůvek). Obývák víceméně poklizený, až na pár hromádek zaprášených krámů, knih a čurbesu kolem krbu, ve kterém se naposledy topilo a uklízelo možná ještě před lockdownem. Vstupní hala do prvního patra byla bez problémů, nahoře pak čekaly 3 místnosti. Jedna byla paní domácí, druhá moje a do třetí jsem nakoukl omylem. V té nebylo zhola nic, žádný nábytek, jen jedna obrovská halda krámů a bordelu. S obavou jsem vzal za kliku své místnosti a trochu se mi ulevilo. Útulná, uklizená, jen dost malá. S kuframa jsem se tam prostě nevešel. A ještě jedna drobnost mi tam stěžovala usazení. Nesvítilo ani jedno světlo a byla tam strašná kosa. Topení jsem tedy rozchodil, světla nikoliv.

Bylo potřeba ještě sejít na opačnou stranu domu, tedy do sklepa, kde byla koupelna. Ta byla krásná, prostorná, uklizená, jen se do ní muselo přes něco jako garáž, která byla hádejte co. Téměř neprostupná dalším harampádím a bincem. Při cestě sem jsem navíc otevřel další dveře, kde to bylo to samé v bledě modrém. Jen jednolitá halda hadrů. OK, tak jsem neměl co dělat, stejně jako ve třetí horní místnosti, ale na dojmu to teda nepřidalo. Tedy vlastně přidalo, ale jen a jen to negativní. Čím dál víc jsem si říkal, že jsem v nějaké skryté kameře a každou chíli na mě zpoza rohu vyskočí štáb a všichni se zasmějeme. Jenže se nic nedělo.

Nesměle jsem se ještě zeptal, jestli tu bydlím sám. Naštěstí jo. A paní domácí. Ta ale přijede až pozdě v noci, neb je služebně mimo. Mám tedy čas to dostatečně rozdýchat. Vyšel jsem zpět ven k autu, kolem kterého zatím začaly kroužit krávy (snad mi nepoškrábou lak, to by si půjčovna jistě vyúčtovala v míře pro mou peněženku neekonomické) a chtěl do blízké popelnice vyhodit slupky od banánů, které jsem po cestě svačil. Otevřel jsem víko a leknutím mě málem jeblo. První co jsem pod ním v odpadu spatřil, byly dvě vyhozené mrtvé kočky. V tu chvíli jsem si slíbil, že tady nezůstanu ani den. Co je moc je prostě moc. Jenže kde teď večer hledat na poslední chvíli náhradní ubytování? Byl jsem celkem utahanej a hladovej, potřeboval jsem si uvařit, najíst se a pak popřemýšlet. Dobře tedy, zůstanu do zítřka a pak mažu pryč.

V následujících desítkách minut jsem si tedy nastěhoval krámy do kamrlíku, vybalil je a kufr odnesl pryč, abych se do pokoje vešel. Musel jsem si svítit mobilem, ale už mi to přišlo jako to nejmenší. Taky jsem si chtěl ohřát jídlo, ale bohužel, mikrovlnka sem ještě nedorazila. Takže jsem vše pytlíkoval klasicky na sporáku, ale dobře jsem se najedl. Chvilku klidu u večeře mi tak vyrušila jen myš, která několikrát proběhla skrz. Dobrá, to tedy vysvětluje ty mrtvé kočky. Možná.

Byl jsem rozhodnutý druhý den odjet. Sedl jsem tedy k počítači a chtěl se podívat na jiné možnosti ubytování. Otevřel mail a první co na mě skočilo, byla žádost o hodnocení předchozího ubytování, plus zpráva od nich. Dobrá, není kam spěchat, udělám to. Vyplnil jsem poctivě hodnocení, vesměs vše pochválil, a pak si chtěl pořečíst svojí zprávu. Očekával sem klasické „děkujeme za pobyt, byl jste tichý milý host“ jako vždycky. Jenže tam na mě místo toho vyběhly pomalu lebky se zkříženými hnáty a hora hudrování od paní domácí, že jsem po sobě ráno neuklidil. Což je pi…a do nebe volající, a tak jsem ihned nakvašeně odpověděl, co tím jako že myslí. Záhy přišla odpověď, že jsem nevynesl odpadky a nesundal povlečené z postele.

Pravda, ani jedno z toho jsem neudělal. Nevynesenými odpadky byl myšlen malý igeliťák obsahující 2 prázdné sáčky od rýže a jeden pytlík čaje, lůžkoviny jsem opravdu nesundal, neb jsem si asi v třistatřiatřicátem odstavci instrukcí o tom nepřečetl. Omluvil jsem se tedy za svojí chybu, načež jsem se stal znovu terčem žalozpěvu o tom, že díky mě museli povolat uklízecí servis a zaplatit za to 500 norských korun, což po mě pochopitelně požadují k úhradě. V tu chvíli, ještě pod dojmem třeskutých posledních několika desítek minut, jsem vypěnil. Celkem razantně, i když velmi slušně jsem odpověděl ve smyslu, že k tomu, aby sundali povlečení z postele nepotřebují uklízecí četu a platit za hodinu práce, že je to otázka 30 vteřin a já tedy nic rozhodně platit nebudu. Navíc přihlédnu-li k tomu, že zbytek jsem opravdu poctivě uklidil a svojí přítomností ani neposkvrnil všechny místnosti, které mi byly přenechány k užití. Abych to zkrátil, prostě pokud na sundání povlečení z postele potřebují asistenci, je to jejich problém, já nic platit nebudu. Fertig.

Za fertig to ovšem neměla paní domácí, která ještě v hudrování pokračovala. Už tedy daleko smířlivějším tónem s podtónem kompromisu. K němu nakonec i došlo, neboť i já jsem si uvědomil, že veřejné pranýřování mi na Airbnb moc nepomůže, chci-li (a to chci) jej využívat i v budoucnu. Zaplatil jsem tedy drobný výdaj navíc a úklid šel za paní domácí. Takříkajíc se vlk nažral a koza zůstala celá.

Možná bude vypadat, že si tenhle den vymýšlím. Nebo jsem do něj zcvrknul příhody z vícero dní, aby to vypadalo dramatičtěji. Ale není tomu tak. Do posledního písmenka se vše opravdu odehrálo během soboty, 2.10.2021. Asi si ani nepamatuju takhle nabitý den událostmi kdykoliv během svých cest za posledních minimálně deset let. Navíc v tom negativním kontextu, skoro až hororu. Holt se mi právě přihodil jeden z těch dní, na které člověk do smrti nezapomene.

Říká se, že nejlepší je utrácet peníze za zážitky. Ty člověku nikdo nevezme. A ty dnešní mě stály opravdu o moc víc peněz, než by mi bylo milé.

Pokud by někdo nevěřil popisu mého ubytování, je to také pravda do poslední čárky. Mám vše zdokumentované na fotografiích, protože tomu asi ani sám za pár let nebudu chtít věřit. Ty nejdrastičtější sem dávat nebudu, to je opravdu pro silnější žaludek. Ale pro představu, alespoň pár.

První fotografie je vstupní hala ihned od vchodových dveří.

Druhá fotografie je pkračování vchodové haly

Třetí obrázek je sklep, kterým se musí projít, chce-li člověk do koupelny. Jinudy to opravdu nejde.

A jak to s paní domácí, mnou a domem Usherů dopadlo? To se dozvíte v dalším pokračování Norských Pozdravů už za pár dní 😊