NORSKÉ POZDRAVY

30.9. – 1.10.2021

Zbytek středeční cesty už doopravdy doproběhl bez jakýchkoliv komplikací. Kontrola žádná, zavazadlo přijelo zapečetěné, taxi na hotel bylo dokonce levnější než jsem počítal. Hotel teda bída, sotva jsem se na pokoj s kufrem vešel (poté co jsem ho musel vyvláčet do třetíha patra po schodech), ale padl jsem do postele a spal.

Ráno nastala klasická scéna – zazvonil budík, já ho zaklapnul a spal dál, protože přeci není kam spěchat, mám dovolenou. Když si auto z půjčovny vezmu o hodinu později, nic se nestane. A nestalo. Jen na tu drobnost, že jsem na letiště pro auto nedorazil o hodinu později, ale o dvě. Neboť jsem nebyl schopen dovolat se na jakékoliv norské telefonní číslo. Tudíž ani taxislužbě, od které jsem si vzal včerejší noci vizitku. Ani jiné z internetu. Telefon si dělal co chtěl. Nezbylo proto, než se sebrat i s kuframa a mazat k nejbližší hlavnější silnici a doufat, že nějaký taxík projede kolem. Abyste měli představu – Tromso není zrovna velkoměsto, ulice a silnice zely víceméně prázdnotou, protože samozřejmě těch pár obyvatel bylo v 11 hodin dopoledne v pracovní den, světe div se, v práci. A tursitů tu mohlo být tak na prsty obou rukou. (Ne)mávání se tak o něco protáhlo, ale mohlo to být i horší.

Za přepážku Europcar jsem dorazil kolem poledního, proto byla pochopitelně zavřená a pánové někde na obědě. Zavolal jsem na uvedené číslo pro případ nepřítomnosti a prakticky hned se dovolal. Telefon se rozhodl zčistajasna spolupracovat. Pánové z přepážky už méně, nechali mě 20 minut vykysat. Ale no nic, vybavili jsme potřebnou byrokracii, trochu zavtipkovali a za dalších dvacet minut už jsem seděl v asi 3x větším autě, než jsem si zamluvil. Paráda. Ale ještě teď se v něm trochu bojím, hlavně po tmě a sám 😊

Byl krásný den, prakticky azuro, jenže cesta tentokrát fakt neubíhala. První hodinu a půl jsem si doslova protrpěl, ty rychlostní limity jsou v Norsku v mimosněžné sezoně opravdu na nervy. V zimě ano, prosím, to se stejně kolikrát rychleji ani jet nedá, ale za sucha? Hrůza. Trochu jsem se nastartoval až prvním kafem a vyloženě bavit jsem se začal někdy před Narvikem, kdy už byly Lofoty na dosah ruky a krajina ještě úchavtnější než jinde. A především už zmizely všudypřítomné život otravující cedule upozorňující na radarové měření rychlosti. Tuhle 50 km/h, tuhle 60 km/h, to je fukt. Hlavně že byly pryč a člověk mohl občas trošku sešlápnout pedál a jízdu si užít. A s tímhle autem to opravdu požitek je!

Přesto cesta trvala únavných 6,5 hodiny a díky ranní lenosti a dopolední anabázi jsem se tak v Andenes ubytoval za tmy. Což nevadilo absolutně ničemu kromě toho, že už jsem si za světla nestihl projet okolí a vymyslet, kde nejlépe pozorovat a především fotit polární záři. A že tedy byla! Parádní, několikahodinová, chvílemi celkem intenzivní. Pořád ještě nebyla zelená vidět pouhým okem, ale jinak naprosto jasně identifikovatelná. Přivítání jak se sluší a patří.

Trošku bezradně jsem pobíhal po pobřeží a snažil se najít něco zajímavého do kompozice, ale nic moc. Snad jen maják mi na chvilku pomohl. Holt, pozdě světlo za tmy honit. Nebo bycha pokaždé, tak nějak je to přísloví.?

V pátek to konečně přišlo. Nejenže jsem se probudil do dalšího azurového a prakticky bezvětrného dne, ale především jsem se po několika pokusech konečně dočkal výpravy lodí za velrybami. Několik předchozích pokusů ztroskotalo především na počasí, neboť pravidelně dulo tak, že kapitán lodi plavbu pokaždé odvolal, dbaje bezbpečnosti lodi i pasažérů. Dvě hodiny po vyplutí jsem pochopil proč, a že to tak bylo naprosto správně. Neboť i když se hladina zdála klidná jako na rybníce a vítr nic moc nevál, loď se kinklala ze strany na stranu tak, že bylo chvílemi obtížné se vůbec udržet na nohou. Vzpomenu-li si na loňské vlny, byl by asi zázrak, kdyby při nich lidé nepadali přes zábradlí přímo do moře a asi by jich na palubě moc nezůstalo. A vzpomenu-li i na vítr, byl by zázrak, pokud by na palubě někdo nezmrznul. I teď, za úžasných podmínek a cca 13°, navlečený v oblečení na zimu, ve kterém jsem zdolával kopce při -15° vcelku bez úhony, byla mi chvílema zima až hamba.

Ještě musím zmínit začátek plavby. Ten se měl odehrát cca 1,5 hodiny před vyplutím komentovanou prohlídkou muzea velryb. Nemám tyhle hromadné prohlídky vůbec v lásce, raději si určuji tempo a pobyt mezi jednotlivými exponáty podle sebe, a těšil jsem se tudíž pramálo, očekávaje vopruz jako za starých dobrých středoškolských let. Jenže jsem byl více než mile překvapen, byla to paráda a uteklo to jako právě třeba velká přestávka na střední. Nešlo v zásadě totiž o prohlídku, zastávky byly všehovšudy asi tři, ale povídání bylo neskutečně vtipné a zajímavé a člověk se tak dověděl o vorvaních (na jejichž shlédnutí jsme dnes měli 100% záruku) perličky, jakože třeba musí sníst kolem 1 tuny potravy děnně, mládě se kojí cca 200 litry mléka denně, mozek vorvaně váží 9kg a spousty a spousty dalších, až si to člověk ani všechno nepamatuje. Dalo by se o tom psát další 2 stránky, včetně popisu toho, jak je možné mít 100% záruku, že vorvaně v pravý čas uvidíme a neprošvihneme ani jeho typické “zamávání” ocasem před ponorem. Nechám si to povídání ale třeba na nějakou společnou expedici!

Suma sumárum, když se k tomu přidalo jako třešnička na dortu hejno kosatek, byl to jeden z nezapomenutelných dnů, zážitků do konce života. Umocněný dalším parádním nočním divadlem polární záře. Už jen kvůli tomu nebyl tenhle výlet zbytečný. I když jsem ještě netušil, co mě čeká v sobotu. Sobota totiž nabrala neskutečné grády a určitě si vyprávění o ní nenechte ujít. Rozhodně se nebudete nudit, chvílema to bude celkem síla. Bez obalu. Bez příkras.