ZPÁTKY KE KOŘENŮM

Minulý víkend jsem vedl dva individuální workshopy základů fotografování, teď se toulám čtvrtý den po Pálavě. Pustil jsem se do dvou fotoprojektů, jejichž první výsledky, pokud vše dobře půjde, budu moct publikovat koncem roku. A upřímně, pustil jsem se do nich tak trochu z nouze. A z frustrace ze zavřených hranic, nemožnosti cestovat a vůbec všeho, co se kolem koronavirového šílenství strhlo. Jenže právě tady, na Pálavě, definitivně zjišťuji, že to z fotografického hlediska bylo možná to nejlepší, co mě mohlo potkat.

CHKO Pálava je součástí mého projektu a je to doposud největší sousto. Najednou už to není vyhlídkové místo, nebo osamocený prvek, k jehož vyfocení člověk nemá moc variant a možností, odkud se dá fotka pořídit. Najednou je tu celá oblast, navíc celkem plochá, takže k zachycení vybrané scenérie je tu milion možností. Jít o padesát metrů výš a dvěstě vpravo? Nebo o jednu vinici vedle? Zvolit do popředí raději pole, kámen, nebo stromy? Je na tom konkrétním místě severní svah lépe fotit k večeru, nebo po ránu? Nekonečné množství možností, čemuž jsem v horách za poslední roky odvykl. Tam totiž většinou sama krajina určí, odkud vlastně můžete fotit. Je-li před vámi sráz, prostě fotíte z jeho okraje a hory se neptají, potřebujete-li jít ještě deset metrů dál, nebo výš. Prostě máte stanoviště tak nějak daná. Naopak zde, na Pálavě není dáno nic.

Vracím se tak vlastně k úplným začátkům, ke kořenům kompozice. Ke kořenům, které jsem za poslední roky tak trošku pozapomínal, nedbal na ně tolik, kolik by bylo třeba. Zvykl si na to, že toho příroda udělá dost za mě. A teď jsem přirozeně nucen přemýšlet o každé jednotlivé fotografii. Jak ji ještě vylepšit, jak ji udělat třeba i lépe než někdo přede mnou. Najít lepší, nebo prostě jiný pohled. Najít nějaké vodící prvky, linie. Najít zajímavé popředí.

Jde to ztuha a ne vždy se to daří, ovšem každý den se to zlepšuje. Je to perfektní cvičení, a tak se paradoxně může stát, že ze zákazu cestování opravdu vzejde něco dobrého 😊
Všem účastníkům workshopů vždy vykládám o tom, jak je kompozice důležitá. A že je dobré dvakrát popřemýšlet o tom, co mě na dané scéně zaujalo, jak to na fotografii chci vypíchnout, a teprve potom zmáčknout spoušť. Takové fotografovo „dvakrát měř a jednou řež“, ideálně obohacené o úvahu, jestli to, co považuji už za dobré, nejde ještě nějakým způsobem vylepšit. Pohříchu ale zjišťuji, jak málo jsem se občas sám těmito pravidly řídil.

Když teď už čtvrtý den brouzdám vinicemi a hledám svůj vysněný pohled k Děvínu a Sirotčímu Hrádku (stejně jsem ho nakonec nenašel), mám skvělou příležitost o tom trochu popřemýšlet. Nedá se svítit, opravdu platí, že všechno zlé je pro něco dobré. A Česká krajina je perfektním místem pro fotocvičení všeho druhu!

no images were found